Život se táhne den za dnem a nespoutaný čas jen počítá, jak dlouhá je karavana za každým jménem. Nikdo nevíme, kolik let budeme na světě. Přitom někteří lidé si života neváží a dál, pořád a znovu hazardují tím, že vstupují do jízdy autobusům a dokonce tramvajím. Co bylo už nehod. I smrtelných. Vážně se lidé jak sebevrazi dennodenně vrhají pod kola vozů signalizace a zákonů nedbaje. Obětí nebezpečných situací tak je často sám řidič a to i tehdy, pokud neukázněný chodec vyvázne bez zranění a zdánlivě se nic nestane. Samozřejmě jen díky včasné reakci například tramvajáka. Během jediné služby musí řidiči městské hromadné dopravy brzdit doslova jak o život skutečně mockrát. Pak jen buší srdce, adrenalin v krvi, stres zrychlí dech a když jde o setiny vteřin a milimetry, vyvstane na mysli nejen hrozící infarkt, ale i případná změna profese, nebo výše platu. Není divu. Počet krizových a kolizních situací se neustále zvyšuje, zatímco pravidelné zvyšování mezd řidičů tramvají a městských autobusů sotva pokryje inflaci. Co na to odbory? Dle mého názoru, i kdyby řidiči brali o deset tisíc měsíčně víc, pořád je to v podstatě málo za tu obrovskou zodpovědnost, kterou každý z nich má. Zodpovědnost za lidi ve voze, na ulici, v autech. Také zodpovědnost za sebe a své rodiny.
Kdo v kanceláři sedí, nikoho nepřejede. Když jde jezdit někdo jen občas, tak tu ryzost reality také tolik nepocítí. Vlastně ani nevím, s kým odbory jednají například ohledně platů. Snad s vedením podniků, s úředníky města, kraje? Netuším, kdo všechno dopravu financuje. Jistěže si uvědomuji, že peníze neřeší všechno. Chápu, jak jsou potřebné i na údržbu tratí, vybavení, vozový park, nebo na úplně jiné věci. Jde však také o to, aby se neděly ve městě takové věci, jaké zažívají řidiči každou službu. Mám na mysli situace, kdy je jistým šílencům všeho věku úplně jedno, že jede autobus a klidně před něj vlítnou. Možná to vše někdo s někým konzultuje. Možná se něco i připravuje. Například antikolizní systémy, nové dopravní značení, místní úpravy, osvěta, prevence napříč republikou. Než se tak stane a než nějaká opatření budou mít ten řádný efekt, musí v tom současném provozu řidiči jezdit a ještě dlouho budou. V neustálém napětí, jednou nohou v kriminále a druhou ve špitále, či rovnou na krchově. O tom už jsem psal vícekrát a opakování stejných frází nikoho nebaví. Vedení dopravních podniků dobře ví, o čem je práce řidičů. Vědí vůbec na magistrátech a na krajských úřadech, co se ve městech děje a nejenom během dopravní špičky? O úřadu vlády, nebo ministerstvu dopravy si nedělám žádné iluze a nic pozitivního z toho směru nečekám.
Jenomže těch, kteří naprosto ignorují jedoucí tramvaje a autobusy, je čím dál víc. Vedení městské policie to patrně nezajímá. Řeší úplně jiné úkoly. Jen netuším jaké, protože auta v zákazech zastavení vídám stále a chodci pořád chodí beztrestně na červenou. Já vím, strážníci toho mají taky dost. Tak buď je jich málo, nebo je někde problém v komunikaci mezi všemi segmenty řízení města. Dopravní podnik nemá v popisu činnosti výchovu občanů. Přesto by nebylo od věci například v rámci dnů otevřených dveří ukázat lidem co umí a neumí tramvaj. Jakou má brzdnou dráhu na suchu, za deště, na listí. Předvést srážku s figurínou, vzdálenost předmětů v průjezdním profilu. Nabídnout podívanou na um a zdatnost řidičů autobusů, atd. K tomu bych přidal informaci o tom, že na většině zastávek jsou odpadkové koše a není nutné nechávat svinčík pod sedadly dopravních prostředků. No, když už jsme u té čistoty – docela by mě zajímalo, jak často se tepují a čistí textilie sedaček nejen cestujících, ale i řidičů. Jak se dohlíží na výměny filtrů v klimatizacích a na čistotu vzduchotechniky kaloriferů v tramvajích včetně topnic. To víte, jsem jen řidič. Všímavý a k tomu zvídavý. Ona totiž každá zdánlivá maličkost působí na pohodu, soustředění a celkový stav človíčka ve službě, včetně stavu zdravotního. Vše ovlivňuje odolnost vůči stresu.
Řidiči jsou na strach zvyklí, žije s nimi během těch dlouhých deseti i dvanácti hodinových služeb. Někde hluboko v podvědomí. Celé měsíce, roky, desetiletí. Dokud lidi tu práci budou za ty prachy dělat, nic se nezmění. A oni budou, protože tu profesi mají rádi, a také proto, že není jednoduché sehnat práci jinou. Práci stabilní a takovou, kde je skvělý kolektiv. Dnes prostě vážně není snadné platit nájmy a hypotéky. Už teď si mnozí berou kopu přesčasů, nebo mají další práce a brigády. Už tak věčně unavení, kofeinem nadopovaní a snad jen na konečných usínající řidiči. Kvalitní a pravidelný spánek penězi zaplatit nejde, ale lepší životní a pracovní podmínky určitě ano. Vytvoří je konečně někdo, nebo se stále budou všichni tvářit, jak to nejde? Jak není možné neposlat řidiče po šesti hodinách spánku znovu na trať? Obecně vzato, pokud má řidič, dispečer, nebo technik přímou zodpovědnost za životy lidí, mají jistý díl zodpovědnosti i ti, co tvoří skladbu i délku služeb, jízdní řády v souvislosti se stavem personálu a vozového parku. Dále ti, kteří dopravu financují, dohadují a schvalují mzdové tarify, nebo navrhují a hlasují pro různá normativa a příslušné zákony. Ne, nechce se mi otevírat jiné téma. Politika je tak ošemetná a zrádná záležitost, že se jí tentokrát obloukem a s radostí vyhnu.
Čas jsou peníze. Produktivita, vytíženost, kvalita. Kde je zdraví a bezpečnost? Jak může být usměvavá a naprosto klidná řidička, která v šest ráno vstává kvůli dětem, ve dvě odpoledne nastoupí do služby a tahá to do půlnoci, v jednu jde spát a v šest zase znovu? Několik dní. Nebo jde řidič na dělenou směnu a vstává ve tři ráno. Jezdí do osmi. Pak od dvou do sedmé večerní a ráno zase ve tři na nohou. A když už je nějaký ten den volna, ozve se kdosi s prosbou o službu navíc. Naprosto rozházené biorytmy, vyčerpaný organismus, vyšší nemocnost a chybovost, nehodovost, a tak dále. Řidič je přece také člověk! Je to úděl, dá se říct. Každý, kdo chce pracovat v dopravě, musí s takovým životem počítat, připravit se na to, sžít se s tím, smířit a brát své povolání takové, jaké je. Nikdo nikoho nedrží. Znám to sám a jsem si všeho vědom, ale přesto, nebylo by možné pro řidiče udělat víc? Vyšší mzda, to není jen motivace, ale i úleva. Příliv nových pracovníků. Lepší životospráva. Rozpis a délka služeb také mnohé ovlivní. Vyšší dohled na dodržování dopravních předpisů, zejména přestupky chodců, by rovněž a určitě přispěl ke snížení hladiny stresu řidičů. Stejně tak eliminace šíření drog ve městech. Kolik už použitých stříkaček se objevilo v tramvajích a autobusech? Víte, o těchto věcech se mluví už celá desetiletí. Bohužel jen mluví …
Možná by to chtělo méně hašteření, politikaření a více konstruktivní aktivity a odborné profesionální invence napříč všemi institucemi, které dopravní služby mohou ovlivnit. Jestliže jde o cestující, jedná se především o službu. Službu občanům. Ta by měla obsahovat nejen proces samotné přepravy. Určitý progres mi nějak uniká, nebo neexistuje. Dokud bude dopravní prostředky řídit člověk, bylo by vhodné vše přizpůsobit neustále rostoucím požadavkům a náročnějším podmínkám ve všech ohledech. Ono se to totiž odrazí přesně v tom, kam má hromadná doprava osob namířeno. Tedy v eliminaci dopravy individuální, ekologické rovnováze, ve snižování hluku, emisí prašnosti a hustoty provozu nejen ve městech. Spokojený, dobře připravený, odpočatý a soustředěný řidič tomu může nemalou měrou pomoci. Bývá totiž tím prvním, tím spojovacím článkem mezi klientem a poskytovatelem služeb. Nese na bedrech tíhu odpovědné práce stejně, jako i stížností, nebo pohotovosti a profesionality v případech nenadálých či mimořádných událostí. Žel, jsou-li vzneseny požadavky a přání ze strany řidičů, slyší jen: nejsou peníze. To je problém prakticky všech dopravních podniků. Možná i soukromých. Autonomní systémy řízení ponechme ještě stranou.
Inu, jak se zpívá v jedné známé písni, „řidič, ten tvrdej chleba má“. Sám tady nic nevyřeším a ani nemám takové ambice. Aspoň píšu. Jen píšu. Narovinu, jasně, otevřeně, a snad jsem se někoho příliš nedotknul. Nic osobního v tom není třeba hledat. Pouze se svým, a zdaleka ne zcela kritickým způsobem zamýšlím nad tím, jestli je možné celkově změnit strukturu a koncept činností všech složek v závislosti na extrémní zátěži jednotlivců. Jsem prostě utopista a snílek. I já mám tu práci hodně rád, ale muselo to ze mě ven. Vždyť je to všechno pravda! Tak já teď radši běžím pro nějaký ten energy drink. Snad se budou vyrábět ještě v době, kdy půjdu do penze. Bude to za dlouho. Pokud vůbec. Vládci naši totiž dělají všechno proto, aby i lidé náročných profesí makali prakticky do konce života. To už je námět na samostatný článek, samozřejmě. Závěrem snad jen připomenu návaznost na první díl textu s názvem Tram-těšení. Mám to stále tak, že do práce se vždycky těším, ale z práce chodím nejen unavený, ale i poněkud otrávený. Hlavně z toho, že se nic v těch zásadních věcech příliš nemění přestože všichni dělají svou práci, jak nejlíp dovedou. Přitom všechno je to o prostém životě, profesi, o lidech a jejich schopnostech. V Liberci stejně, jako v Plzni, Praze, Ostravě, v Brně a dalších městech. Zkrátka všude tam, kde se práce dělá srdcem.
Mějte se krásně a šťastnou cestu!
Radovan Bazger, 2.12.2024
