Nevím, jak ostatní kolegové, ale mám před každou službou takové zvláštní pocity. I když se mi kolikrát nechce, jsem unavený ještě z předchozích jízd, které se táhly do noci, snažím se připravit zas na další práci. Tak nějak v sobě, v podvědomí.
V podstatě i v reálu. Večer nebo ráno, podle nástupu, mrknu na interní jízdní řády, zaměřím se na místa střídání, případné výluky a aktuální změny. Ono se pořád něco děje, mění, a je to dobře. Člověk se pak nenudí a nepropadne stereotypům.
Práce řidiče zkrátka není jen o tom usednout do kabiny a cinkat na auta, lidi, mávat kolegům, ale tohle jsem popisoval už mnohokrát. Zvláštní pocity plynou i z toho, že mám tenhle job opravdu rád, a když mám třeba dovolenou, koleje mi chybí.
Kráčet vozovnou a prohlédnou si kousek historie v podobě stařičkých tramvají, různě složitá a těžká zařízení dílen, slyšet klapání výhybek, za jízdy vnímat ocelový šum valících se kol, to všechno patří i do mého srdce. A nejsem sám, kdo to tak má.
Tak i když vím, že mě během služby někdo opět trochu vytočí, například neukázněný řidič, splašený chodec, opilý cestující, nebo tuším, jak to zas bude na kolejích šíleně prokluzovat, v skrytu duše se na každou službu vlastně docela těším.
Proč to všechno vůbec píšu? Kdepak, nikam se hloupě netlačím, nechci služby navíc a nedělám si očko u zaměstnavatele. Možná si jen potřebuju zachytit pár myšlenek a vracet se k nim, až budu v práci mít nějaký ten „den blbec“, jak se říká. 🙂
Radovan Bazger, 22.10.2024
