Rubriky
Blog Zamyšlení

Vše co potřebujeme

Možná také patříte k těm, kteří si pamatují život, práci, bydlení našich babiček a dědů. Jejich skromná stavení a vybavení. Vlastně ještě nedávno lidé žili v malých dřevěnicích. Jen dvě světnice. Z dnešního pohledu společenská s kuchyní, zadní malá jizba s postelí a zdobenou skříní. Nic než lavice, jednoduché židle, těžký stůl, truhlice, trámy a podlahy z dřevěných fošen. Dominoval šporhel na vaření s chlebovou pecí. Další části domu byly uzpůsobeny jako úložné prostory pro věci související s hospodářstvím …

Velmi často napojené, někdy zcela samostatné budovy byly chlévy a přístřešky pro zemědělskou mechanizaci. Jednoduchou a na první pohled opotřebenou. Králikárny, plůtky, za nimi slepice, kachny. Do chléva se vstupovalo po dvou schůdcích. Kravka stála uvázaná o trám u žlabu a krmele. Vedle z latí ohrada ukrývala prasce. Čuníci občas lomozili, dupali a kvičeli. Na zahradě skotačila kůzlata a kocourek s bílým motýlkem vše sledoval přimhouřenýma očima. Jen občas zacinkal řetěz když vzbudil se pes.

Sám si vzpomínám na krásná rána, kdy kohout probouzel další zvířata i gazdu. Slepice s hlasitým kdákáním hrabaly na hnoji a sotva ochmýřená housata s klopýtáním utíkala na čerstvou trávu. Děda strojil koně a těžký vůz odjížděl směrem do hor. Pracovitá babička přinesla čerstvé mléko do kuchyně. Na stole voněl chléb a přiložené dřevo v peci praskalo výhní. Vykresluji dobové skutečnosti i vzpomínky z dětství, kde již zděný dům stál na místě dřevěnice, přesto prostý byl zbytečných věcí a přepychu. Jen pro práci, pro život.

Vše co potřebujeme je jídlo a odpočinek ve skromném příbytku, který nás chrání před nepřízní počasí a dravci. Cokoliv navíc je zbytečným a drahým, tedy časově i energeticky náročným obalem. Navíc kontraproduktivním. Ve prospěch domnělého komfortu obětujeme mnoho sil včetně psychických. Bez drahého způsobu života bychom v podstatě žili déle. Tedy pokud bychom investovali pouze do lékařské vědy a za předpokladu vývoje technologií usnadňujících práci. Problém člověka je především v potřebě vlastnit a hromadit.

Dnes i na vesnicích jsou vidět ploty a nepropustné zdi. Rodiny žijí uzavřeny ve svých dvorech obklopeny zbytečnostmi. Kopy plastových hraček pro děti, instalované bazény s pětinásobnou filtrací, elektrické grilovací soupravy a kompletní pokrytí signálem Wi-Fi. Nechci užívat silná slova ve slabé chvíli, ale ještě před čtvrt stoletím byli lidé schopni pracovat na polích, sklízet plody své práce a ještě zbyl čas na milý úsměv a vlídné slovo. Přátelství vznikala spontánně podáním ruky – nikoliv kliknutím na síti …

Pamatuji, jak mi děda vyřezal pušku ze dřeva. Hlídal jsem vjezd do dvora a hrál si s dětmi na vojáky. S malým čtyřkolovým vozíkem jsme lítali po cestě, vozili kde co, i sebe, jeden druhého. Koupali jsme se ve spádu řeky, kde stín vrhaly mohutné stromy. Mezi větvemi zářilo slunce a chladná voda nám jiskřila do očí. Navečer jsme přešli přes dřevěnou lávku opékat buřty. Celá rodina. Někdy i sousedé a známí. Ten vzal harmoniku, někdo kytaru a bylo veselo. Dospělí si dali pivko, ale šlo to i bez něj.

Nám dětem bylo dobře. Velkými noži jsme ostřili pruty a maso od popela otřeli do tepláků. Nikdo nekřičel „to nedělej, tam nechoď, …“ Na kolech jsme jezdili z vesnice do vesnice. Já měl půjčené od tety staré vysoké kolo bez štangle. Nedosáhl jsem ani na sedlo. Padal jsem a vstával, štěrk měl snad všude. Bez helmy a chráničů se naučil jezdit a vždy se vrátil domů i když mi cestou stokrát spadl řetěz. Krásné časy. Jen fantazie a starý lanový bagr ve křoví. Dobrodružství a hrátky se psy.

Ty doby jsou pryč a bezstarostné chvíle odešly do síně vzpomínek. Je to normální a přirozené, že nikdo nechce dřít a všichni po práci užíváme života a všeho, co přináší. Včetně tabletů, kuchyňských robotů a aut s GPS, ASP, ABS. Jen se vytratilo kouzlo jednoduchosti. Ztrácí se mezilidská pouta. Vše je neosobní a dálkové ovladače nás okrádají o pocit, kdy přeskočí klíč v zámku. Kolem mne chodí lidé se sluchátky, modrým světlem na uchu, mobilem u pasu, chytrými hodinkami a v teniskách s integrovaným procesorem.

Všude lidé hledí na barevný ekran. Sejdou se u stolu, kávy, večeře, vždy s mobilem v ruce. Žijí ve virtuálním světě a skutečné osoby jsou skoro na obtíž. Občas sleduji chování lidí. Vidím jen schránky téměř neschopné vnímat realitu. Sám se snažím nepodléhat a svou pozornost upoutat něčím přirozeným. Lidstvo má novou drogu. Poněkud zcestnou, přesto silnou. Fotí, sdílí své zážitky v zeleni, přesto odstřihnuto od natury ukládá vše do paměti serverů. Možná se mění jen média – vzpomínka zůstane.

Jde o pokrok člověka ve všech směrech? Vidím jen ten technologický. Společenská, emocionální, inteligenční, manuální i další úrovně vývoje poněkud zanedbáváme. Nastalo období stagnace. Navíc se lidé stali těžce závislými. Naprosto odkázáni na přísun energie užíváme výdobytků doby. Bez elektřiny západní civilizace nepřežije ani rok. Pár desítek let zpět proud v podstatě nikdo nutně k životu nepotřeboval. Na začátku minulého století ani ve městech. Po druhé světové se vše začalo měnit.

Neuškodí si připomenout doby, kdy se svítilo petrolejem, topilo dřevem a život nevisel na vlásku pod napětím. V odlehlých vesnicích ještě občas plápolá oheň starousedlíka. Jinak jen skanzeny, muzea a nostalgické návraty nám připomínají život v němž dotyk neznamenal instalaci aplikace, ale vřelé gesto. Obávám se, že tápeme ve slepé uličce a bojíme se otevřít oči. Až se tak stane, snad budeme vděčni za skromná stavení, jednoduché židle, stůl a podlahy ze dřeva.

Stejně jako ve starých domech panáček s panenkou předpovídali déšť či slunečný den, tak i v mém světě střídá se fantazie s realitou. Co člověk prožil zůstane v paměti krásné. Jakým zážitkem je ťukání do sklíčka beznadějné marnosti? Paradoxně je to právě nuda a zoufalá snaha vydobýt z každé vteřiny života jakýsi adrenalin. Počítače, herní stanice, digitální svět nás pohltil. Většinu. Přitom život mnoha generací před námi ukazuje ten pravý smysl i cíle budoucích let.

Život jistě nenaplní drahá krabička urputné zábavy a neosobní komunikace. S dětmi, partnerem, s kamarády, nebo i sami vydejme se do přírody. Tam, v lesích a na lukách je prostor mnohem větší. Je nejenom vidět, je i cítit a dá se dýchat. Volně dýchat. Můžeme být svobodni. Jako ptáci, nebo laně. Stačí vnímat každou vůni, všechny zvuky, hrubou kůru stromů i divoký proud řeky. Možná jednou dojdeme až ke staré roubené chalupě. Na zápraží sedí stařec smějící se nám i smrti do očí …

Od jisté doby nehnal se za výmysly a zbytečnostmi. Měl jen lásku, žil pro rodinu a pevně držel střechu nad hlavou. Měl vše, co potřeboval.

Radovan Bazger, 19.7.2015

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *