„Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.“
Jistě jste poznali úvod básně Jaroslava Vrchlického. Vzpomněl jsem si na toto dílo během procházky se svou ženou. Sandále do rukou a jen tak na boso jsme ušli tři kilometry. Jen tři, ale nádherné kilometry. Ten pocit je k nezaplacení a vrací člověka do minulosti. Nejenom své vlastní, ale i druhu. Ta póza osvobozuje. Když člověk cítí každý drn, kamínek, nerovnost a povrch. Příjemný i bolestivý. Na boso jsme hleděli k zemi. Viděli více, hrdi a odlišní, přesto s pokorou sledovali povrch a vše, co obnáší, co se na něm pohybuje. Hráli jsme si s přírodou a vnímali teplotu živice, betonu, trávy i písku.
Žijeme v době, kdy se lidé oddávají pochybné nákupní zábavě, kdy drceni materialistickým životem s hlavou v oblacích přehlíží svou podstatu. My přesto šli jsme lůnem přírody pozorujíce květy, plody, hmyz a plazy. Opeření pěvci nás svými melodiemi provázeli cestou k domovu. Voda v potoce šuměla a skotačila na kamenném dně. Slunce hřálo a místy zem pálila do nohou. Celkem příjemně. Naše stopy v trávě nezůstanou dlouho, přesto vzpomínky na desítky minut trvající procházku zůstanou hluboko v nás. Když není cítit podrážka a kůže dotýká se země, svět vypadá jinak.
Určitě to zopakujeme – zkusíme to znovu. Je to návrat do dětství, do vzpomínek, blízké setkání s prapočátkem všeho. Cesta naboso přírodou i městem není vzácná či nevídaná, přesto je neobvyklá. Snad bychom všichni měli zanechat obuv doma. Probudit v sobě naturální nezávislost a vychutnat tu jedinečnou a zvláštní atmosféru chůze. Člověka obejme aura svobody a cítí potřebu opětovat dobro. S vděkem jsme hráli si jako děti. Tak jak básníka škádlí Múza, tak i já naprosto omámen silou života vykřiknu před branou lesů ty vzácné verše. Stojíce na prahu těším se na další krok …
Za trochu lásky šel bych světa kraj
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí
Radovan Bazger, 27.7.2015