Měl jsem nedávno nějaký splín a myšlenky chmurné. Kamarád mi na to řekl, že bych měl hledat cestu k Bohu. Je to zvláštní, že právě otázka náboženství a víry provází člověka prakticky po celý život. Nevím, jak ostatní, ale já se s těmito záležitostmi setkávám docela často. Už od malička. Děda mě učil modlitbičku před spaním, vyprovázel jsem ho, když jel v neděli na kole do kostela, a vnímal jsem každý křížek, který mi babička udělala na čele. S tátou jsme vedli sáhodlouhé rozhovory o božstvech starověku, energiích, vesmíru, neznámých entitách nadpozemských i mimozemských. Svého času v nemocnici dostala se mi do rukou kniha Mormonova Svědků Jehovových a několik dalších publikací této náboženské skupiny. Krom nádherných ilustrací zobrazujících svět po návratu Ježíše mi to však v té době příliš neříkalo. Na druhou stranu, když mě Jehovisté osloví na ulici, dokážu si s nimi povídat. O lidech, o světě, o způsobu myšlení. Jsou fajn, ve mě přesto asi zůstane spíše ta křesťanská stopa. Četl jsem i Nový zákon a samozřejmě Genesis, nahlédl do Koránu, Tóry a dalších knih. Nenašel jsem zatím cestu, která by mě vedla. Vždy jdu tou vlastní. Když vstoupím do kostela, nebo jiných míst ticha a rozjímání, je to pro mě působivé. Přesto nepatřím k ovečkám, které potřebují pastýře. Už vůbec ne církev. Ta římskokatolická je pro mě příliš zatížena její vlastní minulostí. Myslím si, že pokud chce někdo rozmlouvat s Bohem, může tak činit i doma na gauči, nebo v lesích za městem. Nicméně pochopím i potřebu poslechnout si kazatele. Nejen slovo. Například Gospel amerických křesťanů je přímo úžasně motivující a hudebně skvělý. Když tak kráčím a jezdím všude kolem, všímám si svatostánků. Těch starých, zchátralých, opravených, ale i nových moderních staveb. Naposledy zaujala mě Katedrála Božského Spasitele v Ostravě. Stejně tak nádherný je v mých očích chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Jenomže nejsem z těch, co si u vchodu smáčí prsty svěcenou vodou. Obdivuji architekturu, výzdobu, varhaní píšťaly a ten vskutku božský klid. Cesty Páně jsou skutečně nevyzpytatelné. Věnuji se trochu genealogii a tvořím si rodokmen v jednom z nejlepších systémů, které znám. Ten připravila Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Vlastně o nich nevím téměř nic, ale projekt Family Search je skvělý. S vírou a náboženstvím se člověk setkává často, řekl bych. U mě je to poněkud složitější. Taky věřím. Jenomže moje pojetí není náboženstvím. Snažím se vždy o racionální a pragmatický pohled na svět. Ne, nežijeme v Matrixu, Země není plochá a na počátku všeho ani slovo nebylo. Záhadou může být čas a množství neznámé energie, která celý nám známý a rozpínající se vesmír dává do pohybu. Veličina, která všechno spojuje. Relativně málo zná věda o počátku a ještě méně o konci. Pro mě je nepochopitelný samotný prostor, v němž se vše odehrává a toto gigantické divadlo může být úsměvné pro něco mnohem většího, než vůbec naše mysl dokáže vstřebat. Různé aktivity církví a náboženské otázky provázejí můj život aniž bych to všechno nějak vyhledával. Možná někdo vede moje kroky. Kdoví, jak to je. Štěstí jsem měl v životě mnohokrát. Mám proto spíše pocit, příteli, že Bůh si prostřednictvím různých náhod, události a podnětů hledá cestu ke mě. 😉
Radovan Bazger, 8.12.2024
