Stále je o čem psát. Vždy se nějaký podnět, nebo nápad vylíhne. Občas to bývá informace, která mě doslova zvedne ze židle. Skutečně nejsme schopni zajisti sobě a dětem takové úředníky, zákonodárce a vládnoucí potentáty, kteří budou myslet na lidi i po volbách? Tentokrát mi téma zadal v podstatě další z řady návrhů na zvýšení spotřební daně. Je vlastně jedno, co že to zas podraží. Ceny všeho rostou a daně zvyšují, nebo si vláda vymýšlí nové. Je to skoro jak v pohádkách, akorát ten dobrý konec nějak nevidím. Co to bude příště? Daň ze vzduchu? Z pohybu? Z příchodu do práce? Ještě nemáme daň z použití toalety, krom stočného, a to si ještě nejsem jist. Daň z narození, z úmrtí, paušální daň ze života? Nechte si platit i za vstup do přírody, nenažranci! Kdyby to aspoň šlo na dobré věci ty peníze, ale vy z toho financujete nesmysly, (ne)vážená vládo! Podporujete drahá a nenávistná politická tažení místo snahy o přátelství mezi národy a mírová řešení konfliktů. Nic dobrého pro lidi neděláte a sedíte si v křeslech bez špetky zodpovědnosti a rozumu. Tady nejde jen o nějaké liquidy do cigaret, paliva, nebo o cenu másla, ale celkový stav této země. Styďte se (ale to stejně neumíte).
Vždyť v České republice jde, jak se říká, všecko do kopru. Porodnost rapidně klesá. Mladí utíkají do zahraničí, a nejen proto, že si nemůžou dovolit koupit střechu nad hlavou. Česko nenabízí nic, čím by bylo atraktivní. Zdravotnictví stává se nedostupným. Inflace žere lidem úspory i naději na lepší život. Práce je zatím dost, ale mzdové podmínky jsou většinou mizerné vzhledem k ostatním nákladům na existenci. Starší lidé nevědí, zda vůbec jednou v penzi přežijí a současní důchodci se trápí s příjmy po celoživotní práci a situací, v jaké se ocitla jejich vnoučata. Základní fungování státu se rozpadá a peníze daňových poplatníků letí na konta zbrojního průmyslu, protože nepřítel je jasně definován už desítky let. Naprosto otevřeně vedená politika ve prospěch bohatých vrstev obyvatelstva ruinuje rozpočty milionů už v podstatě zotročených lidí. Nejhorší je, že se politici a vládci naši nedají ani odvolat nebo vyházet na ulici za tu jejich neschopnost dodržet alespoň to, co slibovali před volbami. Při sebemenším náznaku protivenství se zaštiťují demokracií a kdokoliv by chtěl změnit směr, dostane obuškem prvního těžkooděnce. Ano je to tak. Právo na odpor mají občané zakotven v Ústavě, ale je prakticky nemožný.
Holubičí povaha obyvatelstva dává všemu zlu prostor do dalších voleb a další vlny lží. Kdokoliv chce změnit poměry a režim, nebo informovat o jiných systémech, je prohlášen vládou a poddajnými médii za dezinformátora, nejlépe proruského šílence a osobu nehodnou následování včetně všech jeho profilů a kanálů. A nestačí vypnuté weby a kontexty či výmaz komentářů v diskuzích. Uvažuje se o zavedení kontroly soukromých chatů. Bezva. Kde je svoboda? Nějak jsme si ji nechali vzít. Měl bych k tomu jeden citát: „Omezení tisku je urážka národa, zakázat číst určité knihy jest prohlásit obyvatele buď hlupáky, nebo otroky.“ — Claude Adrien Helvétius. Česko není zemí hlupáků. Je zemí zotročených lidí. Dokonce i těch zaslepených, kteří se za otroky nepovažují a přitom jimi jsou, aniž by si to připouštěli. Nějak se nemůžu smířit s tím, co se stalo po roce 1989. Cesta ke svobodě změnila se postupně v jakýsi paskvil. To co naše matky a babičky, otcové a dědové budovali v potu i krvi, nechali jsme rozkrást a rozdat v rámci ekonomické přestavby s příslibem vyšší životní úrovně a dnes zjišťujeme, že nemáme kde bydlet, na stavby nejsou peníze, v krátkodobých pronájmech se těžko vytváří byť jen pocit domova. Občas by neškodilo připomenout si Deklaraci lidských práva a svobod. Zejména článek 25.
„Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření.“
Dívám se kolem sebe a vidím, jak jsou lidé smutní. Unavení. Až zlí někteří. Ne kvůli vánočnímu šílenství a běžným životním trampotám, ale kvůli nejistotě a bezvýchodné situaci, ve které jsou jednotlivci, rodiny, firmy a podniky, dokonce vesnice a celá města. Celá republika a národ. Kdo tvrdí, že tomu tak není, a že se dnes máme tak dobře jako nikdy v historii, pak se nedívá kolem sebe, nevnímá a žije v bublině šťastných hodnot o kterých se jen píše a povídá, ale neexistují. Je třeba občas sklonit hlavu, nezlehčovat a nepřehlížet ten zmar. V minulosti jsme měli víc. Ne snad jednotlivci, nebylo všeho dostatek, nebyla všechna místa krásná, ale jako národ jsme byli bohatí. Téměř ve všech oblastech života. Nikdo nemusel hladovět a strádat. Víte, líbivá slůvka o svobodě a demokracii nikoho nenakrmí. Nejdříve je potřeba lidem zajistit základní životní potřeby, nebo umožnit, aby toho všichni byli schopni. Všichni! Současnost je pro statisíce občanů České republiky trýznivá a budoucnost je zatím také poněkud zahalena mrazivou mlhou. Postupné snižování výplat důchodů a zvyšování věku odchodu do penze naznačuje, že vládě na lidech nezáleží. Neustálé rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými je nepřiměřené. Nejen u nás.
Velké rozdíly v příjmech sice odpovídají okolnostem. Jsem však toho názoru, že i ta nejhůře placená pracovní pozice musí člověku zajistit slušné živobytí. V současné době tomu tak není. Všechno neřeší trh práce. Nedostatečně ohodnocenou činnost někdo vykonávat musí, jinak by společnost dospěla ke kolapsu. Tak jsou tedy mnozí nuceni dřít u několika zaměstnavatelů, nebo svůj výdělek kompenzovat neskutečným počtem odpracovaných hodin. Všichni nemohou mít super vzdělání a Job snů. Ne každý je stoprocentně zdráv. Přesto i takoví lidé chtějí žít. Stát sice nabízí sociální pomoc, ale proč musí dorovnání dotovat celá společnost a tím snižovat výdaje prosperujících firem? Nedává to smysl, pokud tedy není v zájmu státu ještě více navyšovat bohatství privátního sektoru. Jistěže mě napadá, co z toho ti politici mají? Nebudu se rozepisovat o skryté korupci. Chci věřit, že je alespoň něco v této krajině čisté. Víte, je mi prostě líto, kam jsme se dostali. Populace je rozdělená do tříd nikoliv dle toho, jak moc kdo pracuje a jaký podává výkon. Mechanizmy ekonomiky určují často nespravedlivě i to, jak vysoký je věk dožití. Do toho si nějaký navoněný ministr vymyslí na lidi další bič.
Dokud budeme podléhat propagandě (nejen) české vlády a všem politikům, kteří hájí stejné asociální hodnoty, dokud budeme slepě věřit, že jakýkoliv obrat od vizí současné evropské moci je obratem od svobody a demokracie, dokud budeme jen sedět a čekat na zázraky, tak nás naše děti jednou prohlásí za zbabělce a strůjce jejich nešťastných životů. Řeknou nám pěkně od plic, jak nebezpečný a zkažený svět jsme jim zanechali, jak zaprodanou a rozkradenou republiku předali a jakou životní úroveň jim dali do vínku. Myslím, že je čas s tím něco dělat. Snad není ještě pozdě. Netvrdím, že je nutné demontovat něco násilím. K tomu není důvod. Máme jako občané jiné možnosti. Stačí připravit takový projekt a plán, který bude schopen politicky uchopit nikoliv moc, ale rozum a srdce většiny. Je třeba napříč spektrem hledat schopné duše. Sestavit odborné kruhy. Představit program, který bude naprosto ojedinělý, funkční a životaschopný i bez podpory sponzorů. Rozvinout hnutí, jaké si ta malá země plná pracovitých lidí zaslouží. Netuším, čím jsme se provinili, snad jen laxním přístupem. Vždyť to, co nám vládne teď, je fakt za trest!
Radovan Bazger, 15.12.2024
Odkazy:
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2607520
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-eu-chce-povinnou-kontrolu-chatu-265958
https://mzv.gov.cz/file/3156327/Vseobecna_deklarace_lidskych_prav.pdf
