Rubriky
Blog Zamyšlení

V nekonečnu

Poněkud náročnější, přesto pochopitelný obraz rodí se díky synapsím v mozku člověka.

Úvahy o prostoru a vesmíru obecně lidstvo zaměstnávají stále častěji a není vyloučeno, že jednou dospějeme k pravdě. Dle jistých dispozic i ješitnosti jsme ochotni vystoupat na samotný vrchol všech úrovní vědy. Prokazatelně chybujeme a hledáme nové cesty za poznáním. Zvědavost a cílevědomost dělá z lidí dravce filosofie. Vzdělání nám doplňuje fakta s nimiž pracujeme a dokážeme známé skutečnosti rozvíjet, zkoumat, uchopit, vnímat, rozkládat, a samozřejmě i měnit jejich základy. V případě zdánlivě nepochopitelných událostí a existencí v kosmu je člověk nucen obohatit vědu o novou archeologii, která nás přiblíží k bodu nula.

Vše nezačalo velkým třeskem. Je ale možné představit si, že se veškeré univerzum nakonec spojí opět v jednom bodě. Příčinou může být i tak banální a přitom nekonečná moc našich vlastních myšlenek. Jestliže jisté kruhy tvrdí, že to možné není, pak můžu plavat proti proudu a kontrovat srovnáním a jistou, vskutku zvláštní koncepcí. Na pomoc si propůjčím poznatek z geometrie. Rovnoběžné přímky se protínají v nekonečnu, tvrdil řecký matematik Eukleidos, a tak i zdánlivě neslučitelné je možno považovat za reálné. Ve spojitosti s paralelním vesmírem můžeme tento koncept rozvinout v dokonalý systém. Postačí představa této paralely v podobě rovnoběžné přímky či jiných entit.

Jestliže existují vesmíry dva, nebo je jich dokonce více, může, sice nepředstavitelně, ale na druhou stranu velmi jednoduše dojít ke srážce těchto gigantických skupin právě v bodě nekonečna. Není právě tento okamžik velkým třeskem? Lidstvo se pídí za pravdou a snaží se odhalit příčiny. Nekonečno je vlastně i fyzikou vyjádřené „nikdy“. Jenomže nepravděpodobné neznamená nemožné. Již tolikrát jsme se o tom přesvědčili. Stačí nová zjištění, výpočty i náhoda a těleso těžší než vzduch může vzlétnout. Kolik objevů je ještě před námi? Možná už v blízké budoucnosti vytvoříme kruhy na hladině nekonečna. Před počátek všeho lze nahlédnout asi jen díky novým, evolucí daným a nově otevřeným mentálním proporcím.

Rovnoběžné přímky se protínají v nekonečnu a na překonání tak velké vzdálenosti chybí životem vyměřený čas. Zůstane jen záznam v paměti Země o bytostech tak podobných svému obrazu i rozumu. Síla emocí vždy otevře novou cestu, ale nerozhodnost z nás dělá osamělé. Vzhledem k pochopení toho, co nás obklopuje. V souvislosti s vnímáním všednosti. Jsme zotročeni povrchností a přitom se oddáváme snům ve stavu bdělém. Svět kolem nás brzdí lidské podvědomí, které jen občas vyšle zprávu na povrch křehkých duší. Přesto máme naději. Naději otevřít nové dimenze. Sami, nebo s pomocí nám podobných tvorů žijících v blízké vzdálenosti. Jen od Boha nás dělí křehká, leč daleká blízkost.

Jsou síly, které dokáží zakřivit i čas. Patří mezi ně gravitace a samozřejmě také láska. Ta jemná, podhodnocená veličina. Nepochopená a přitom extrémně mocná. Mezi lidmi tato energie patrně pulsuje. Dotýká se srdcí, neuronů, hvězd, v podstatě i základního kamene duchovní podstaty živých i neživých věcí kolem nás. Pomůže nám pochopit? Náboženská struktura pomáhá vidět svět právě skrze všeobjímající dobro. Jenomže nekonečno není vyjádření žádné hodnoty vzdálenosti. Jde o příměr k nemožnému, ale jak už jsem naznačil, i čas je možno měnit. Jeho rychlost, jeho vzdálenost, proud, je-li to možné, snad i tvar. Čas je veličina taktu, doby, sledu čehosi, co jsme schopni vnímat.

Myslím si, že expanze vesmíru je jen předehrou něčeho mnohem většího a pokud se jednou začne štěpit, vzniknou trhliny, které způsobí kolaps nejen sil vzájemného působení těles, plynů a všeho, co nám známo jest či doposud je skryto našim obzorům. Astronomické příměry celkem vystihují podstatu toho, co jsem chtěl vyjádřit tímto textem. Nic není nemožné a záleží jen na nás samotných, na jednotlivcích, jak bude vypadat nejenom náš život, ale i vše kolem nás včetně vesmíru. Lidská fantazie již mnohokrát dokázala změnit běh dějin i vesmírných těles. Snad jednou otevřeme hvězdnou bránu a rozmotáme smyčku, kterou jsme si ve své zaslepenosti uvázali kolem krku.

Nekonečno je větší než každé konečné číslo. Budu-li věřit, že vesmír je nekonečný, pak nemá tvar. Je však možné, a úvaha je namístě, že známému prostoru je dán tvar koule. Tento objekt kulové plochy je metricky konečný, ale neohraničený. V pokorném úžasu lze spatřit jinou vlastnost vesmíru. Jeho hloubku i výšku ve smyslu velikosti částic. Pomocí extrémně výkonných mikroskopů i urychlovačů vidíme nejen události prapočátku, ale i do hloubky hmoty. Na druhou stranu teleskopy, sondy i další zařízení posunují ony hranice neznáma. Obrovské rozpětí pro člověka, ale z hlediska nepředstavitelného prostoru je právě tato úroveň nekonečnou množinou událostí.

Jsme stále na prahu znalostí a pouhý krok neznamená nic. Technologie nás posunují vpřed. Víme, že cokoliv spadne do vody, prachu, proletí plynem, naruší zvuk i signál, vše vytváří vlny. Každou energii je možno ovládnout. Co však pohání civilizaci proniknout za brány stvořitele? Jaká síla se rodí v tajných komnatách každého z nás? Snad jde o genetický předpoklad. O záznam v nukleových kyselinách. Pomyslný bod naší existence je kdesi na přímce, která je rovnoběžná s nekonečnou hranicí lidského chápání. Právě tato linie určuje náš osud. To myslím naprosto vážně. Tím vstupují mnou psané řádky do reality současnosti. Jsme teď a tady, stále však při vší své inteligenci netušíme kde.

… dobrý Bože!

Radovan Bazger, 17.10.2022

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *