„Deniso! Ty si tady čistíš příbory a myslíš si, jak u toho nejsi sexy, ale támhle ten stůl už chce platit.“
„Já vidím, šéfe, když oni na mě tak blbě zírají.“
„Dyť to jsou chlapi, ne? Tak čumí po babách, ne? To jsi si ještě nezvykla? Kašli na ty vidle a mazej kasírovat. Já ti tu zatím roztočím toho Koníka.“
„A navíc je tam strašně zahuleno.“
„Ale jdi ty, Mahuleno, všichni chodí ven.“
„Jsem Denisa a nechodí. Ten váš Jožka támhle tajně…“
Já tě slyším, bonzačko!“ Ozval se Pepa a zastrčil vajgla pod nohu stolu.
„A už dost! Jste jak dečka na písku. Jožo vypadni narazit ten sud nebo ti dám už fakt herdu do zad. Neser. A ty, dámo, popadni kasírku a vyraž na plac, nebo tě vyrazím nadobro, už toho mám fakt tak akorát.“
Hřivna se otočil k nejbližšímu stolu. „Dostali jste všichni pivsona?“
„No jó, ale já chtěl jen třetinku.“ Vydal ze sebe jeden z hostů nesměle.
„Támhle naproti vám dají klidně půldeci, ale stojí stejně jako u nás litr. Tak ještě někdo pivo?“
Velká hospoda na malém městě. Docela hukot, když se hosté rozvášní a debatují o věcech na světě naprosto nejdůležitějších. Právě tady se utužují sousedské vztahy. Jen u piva se člověk dozví, komu která nasadila parohy, jak dobrá je sekačka z místního marketu, komu kdo zas musel roztlačit auto, protože koupit si ojetou Fábku je prostě úplná volovina. Jen v lokále na horním konci náměstí lidé uzavírají sázky nejtěžšího kalibru. Vždyť zápas sezóny bude už v sobotu. Na hřišti už natřeli brány i lavice. Zas se někdo přilepí k nátěru, jako každý rok. Tady v knajpě je počátek i konec všech příběhů, protože domů se nosí jen opice, bolehlav a zasmrádlé šaty. A to i přesto, že se uvnitř už nějaký ten čásek kouřit nesmí. Denisa a Pepa jsou kamarádi. Možná s výhodami, ale proč ne, vždyť jsou mladí. Jenomže, jakmile jde o práci, jsou na sebe jak psi.
„Denis, pojď mi pomoct s tím sudem.“
„Děláš si prdel? Nemám čas. Jen si mákni, roste ti pupek!“
„No ták, je to dole fakt na pytel, samej schod a nízkej strop. Tak prosím, vždyť oni tu žízní za tu chvilku nepochcípaj.“ Řval Jožan na celou hospodu, ale štamgasti jsou zvyklí a ti ostatní se taky přizpůsobí místním poměrům.
„Tak, jdi s ním radši, Denisko, ať tam něco nevyvede.“ Prohodil Hřivna překvapivě mile.
„Dělej, jdi s ním.“ Zapojil se kuchař Vašek do debaty. „Děcek je málo a ve sklepě je tak příjemně vlhko, co?“
„Ty jdi taky někam.“ Odsekla Denisa a s kyselým úsměvem pelášila za Jožkou, který už sestupoval po příkrých schodech do skladu.
Narazili nový sud. Ani se jim nechtělo zpátky nahoru do toho mumraje. Pepan si sedl na starou lavici a očima sjížděl dobře tvarovanou kolegyňku.
„Jseš jak ten Váša, chlípnej. Myslíš ty na něco jiného někdy?“
„Občas. Teď zrovna myslím na dvě věci. Za chvíli musím pro zboží a vůbec se mi nechce s autem do toho blázince. No a pak myslím na tebe.“
„Jako bych to neříkala. A jak moc na mě myslíš?“
Hodně na ni Jožka myslel. Prakticky neustále a když byla příležitost dotknout se hebké kůže a kouzelných rtů, využil toho. Ani se nemusela ptát. V zápalu vášně opřeli se o dveře, o kterých ani nevěděli, že tam jsou, protože se vůbec nepoužívaly. Pod tlakem se však otevřely a dívčino hlasité leknutí vrátila ozvěna neznámého prostoru. S úžasem hleděli do tmy. Vlastně jen tušili, že stojí na prahu větší místnosti. Světlo ze sklepa ozářilo jen pár metrů, ale to stačilo. Dál jít nechtěli a ani nemohli. Za krátkou chodbičkou s několika schůdky leskla se hladina stojaté vody.
„Hej, vy dva!“ Ozval se z vrchu hlas starého Hřivny, který na celou hospodu zůstal nahoře sám.
Denisa se vzpamatovala první. „A.. ano, už jdeme!“
Rychle zavřeli staré dubové dveře až železná závora hlasitě cvakla. Mlčky vyběhli po schodech nahoru a do zavíračky byli jak vyměnění. Hřivna si však pro nával hostů žádné změny nevšiml.
Večer se Pepan nabídl, že Denisu doprovodí domů. Bylo co řešit, o čem si povídat. Tak moc byli zvědaví, co se skrývá v suterénu starého domu, že si domluvili plán.
„Četl jsi něco od Foglara, Jožko?“
„Myslíš na Stínadla?“
„Nejsme malé děcka, ale tohle je takové dobrodružné, až mě z toho lechtá v břiše.“
„Aha. Super. Doteď to bylo z jiných důvodů. To jsem dopadl teda!“
„Jdi do háje. Já to myslím vážně. Jsi přece taky zvědavý, co tam je.“
„Já jsem hlavně zvědavý, jak nás prožene Hřivna, až zjistí, že mu lezeme, kam nemáme.“
„Babo! Já myslím, že o tom ani neví. Nikdy jsem nepostřehla, že by se ve sklepě nějak dlouho zdržoval. Navíc ten barák má pronajatý od Zbyňka z Dolní. Víš, ne? Od toho, co seděl pár let a když se vrátil, tak ani nevěděl, že zdědil tenhle dům.“
„Pecka. Takže ještě po nás skočí nějakej kriminálník.“
„Meleš nesmysly. Já tam chci jít!“
„Fajn, ale opovaž se řvát jak na lesy, až uvidíš většího pavouka, nebo naopak menšího potkana.“ S úsměvem Joža objal Denisu kolem ramen a před brankou statku její rodiny se rozloučili.
„Tak zítra před osmou.“ Volala na něj ještě než zmizel za ploty.
Druhého dne v domluvený čas stáli oba uprostřed prázdné a prozatím tiché nálevny.
„Dnes otvíráme v deset. Hřivna nakráčí o půl hodiny dřív. Deniso, v klidu. Máme celkem dost času.“
„Tak jdem, ať se to rozlouskne.“
Z věšáku vzali klíče a sestoupili do sklepa mezi sudy. Pepa odsunul lavici a otevřel dveře, za nimiž tušili nějaké to vzrůšo.
„Počkej! Nechoď tam jen tak.“ Zarazila ho Denisa svírajíc pevně svítilnu v ruce. „Ty schody přece někam vedou. Není to divné, že jsme v suterénu a tady je to ještě hlubší? Navíc nevíš, jak je to tady starý, hluboký, co pod vodou je. Kdyby se to utrhlo, tak nás najdou až …“
Najednou jen zmlkli a zírali. Hladina začala pomalu klesat a stoupat, vlnit se, jakoby se v temnotách něco hnulo. Téměř úplné ticho, jen drobná šplouchnutí kolem zdí.
„Vidíš to co já?“ Zašeptala Denisa.
„Jo. Tebe možná lechtá v břiše, ale mě mrazí až v zátylku a chlupy mi stojí snad všechny.“
„Fakt? Ukaž ..“
„Seš pitomá. Dej mi tu baterku a buď zticha.“
Pepa se skrčil a poslal kužel světla do všech stran. Stáli skutečně před větší místností, která se pod klenbami táhla někam do neznáma. Kamenné zdi byly orosené. Visely na nich řetězy. Tu a tam trčely prohnilé rozpadající se trámy. Najednou voda začala zas znatelně opadat a v hloubi katakomb jakoby něco vydalo silný mlaskavý zvuk. Hned další a další.
„Něco tu je!“ Strachem selhával jí hlas. A když se pár metrů před nimi začala hladina čeřit, na nic nečekali a vrhli se oba zpátky ke dveřím, které zabouchli takovou silou, až to zadunělo v prázdných pivních nádobách, co byly všude kolem nich.
„Dej sem tu lavici!“
„Dáme sem i sudy?“ Sípal Jožka.
„Nezdržuj a padej nahoru.“ Denisa tlačila Jožku do schodů jak smyslů zbavená. Klíče od sklepa hodili pod pípu, rychle zamkli hlavní vchod a vyletěli na ulici, kde se zastavili až v tom trapném uvědomění, že kdyby je někdo viděl, tak si pomyslí kdoví co a nikomu nic vysvětlovat nechtěli.
„Super, divochu. Co teď? Denisy tázavý pohled přerušil příjezd náklaďáku. Zastavil před vchodem do hospody a vyskočil z něj upocený a asi ne zrovna vyvoněný frajer. V té samé chvíli dorazil i Hřivna. Nestačil si ani uklidit kolo, hned na něj ten borec v montérkách hulákal.
„Luboši. Tak jsme ti ten septik vzadu pod svahem konečně vytáhli.“
„Paráda hoši. Jak se vám to nakonec povedlo?“
„No, nechali jsme to čerpat celou noc, ale už to máš v richtiku. Nech konečně udělat tu přepážku, ať ti to neleze ze staré konírny vzadu zas na schody. Sice to krásně větrá, ale i tak.“
„Ja mi to jasný. Dík. Zítra po kšeftu ti to cvaknu.“
Týpek mávnul na pozdrav, nasedl do auta a celkem svižně frčel pryč. Jen na cisterně výrazně se leskl nápis: Vaše žumpa – naše práce.
Pepa se s úsměvem otočil k Denise a chytil ji za ruku. „Stínadla se bouří, viď?“
„Pusť mě. Už jsem měla být na place. Za chvíli jsou obědy …“
Radovan Bazger, 18.1.2025