Před více než pětatřiceti lety jsem psal své první slohovky, články, texty, verše. Dokonce snad už ve čtvrté třídě přinesl jsem paní učitelce říkanku, která začínala myslím takto: „Byli jednou dva kosi. Rádi sedávali u rákosí …“ Tady na Blogu je první dochovaná básnička s názvem „Stále žít“, kterou jsem napsal v dubnu roku 1995. Od té doby uplynulo hodně vody a doufám, že mé současné texty nejsou tolik primitivní, pokud to není záměr. Píšu všelijak. Krátce, dlouze, nudně i zajímavě, poutavě a snad trochu lidsky. V rámci mých obzorů, které se sice mohou zdát celkem široké, je stále co se učit a poznávat, stále je o čem psát. Není to má práce, profese, spíše nenáročné hobby. Koníček, do kterého investuju peníze, čas a hlavně svoje myšlenky a pocity.
Píšu o věcech aktuálních zapomenutých i nadčasových. Někdy vážně, občas s humorem, ale hlavně rád dumám o procesech poněkud neřešitelných. Kdosi by řekl, o nesmrtelnosti chrousta. Přitom všichni víme, jak jednoduché je ukončit jeho živůtek, jen sám teď nevím, zda-li ten chroust není náhodou chráněný. Takže takhle ne. Jen ať si letí za svým osudem. Úplně největší záhadou je pro mě čas a život sám. Schopnost přemýšlet. Jednat. Vědomě existovat a sdílet úvahy. I vesmír a vše, co se v něm odehrává, vyvolává mnoho otázek. Mě samozřejmě chybí odpovědi, ale proč nepodlehnout snům? Patrně dál budu psát, aniž bych se kasal, že to někdo čte. Jistě, Blog má určitou návštěvnost, ale píšu hlavně pro radost z každé dokončené věty.
Nikoho nechci přesvědčovat o jediné monumentální pravdě. V mých textech jde převážně o námět k přemyšlení. Před časem jsem uvažoval o tom, že své stránky zruším. Pak přicházela další inspirace, nové důvody proč psát, témata, která jsem měl potřebu komentovat, rozkládat, nahlížet na události z různých úhlů. Nakonec jsem si uvědomil, že těch textů už je opravdu hodně a byla by škoda všechno uzavřít a nakonec zničit. I když ty letité články už nemají, nebo nedávají smysl, i když se mé názory zformovaly a dokonce transformovaly a dnes bych konkrétní záležitosti zpracoval zcela jinak. Jsem prostě jen obyčejný chlapík, který ťuká do klávesnice více méně pro zábavu a nebo proto, aby vysvětlil svůj názor. Často i proto, aby uvolnil vnitřní napětí.
Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří mě v psaní podporují a taky těm, kteří si občas něco dokonce i přečtou. Mám dost zájmů. Fotím, občas zabrnkám na piáno, ale když mě to chytí, píšu během dne třeba hned několik nezávislých textů. Náměty se hrnou ze všech stran. V podstatě kdokoliv, nebo cokoliv může být inspirací. Některé věci se zveřejnit nedají, jiné naopak musím pustit do světa. Proč taky ne, když je to publikovatelné. Tímto editoriálem, pokud se dá tak chápat, jsem chtěl především podtrhnou smysl samotné existence mého Blogu a v sobě tiše oslavit léta strávená u počítače a v zamyšlení. Každý něco smysluplného produkuje. Tak snad to moje psaní k něčemu je a bude. Pokud ne, svět se určitě nezboří. Netoužím po slávě.
Ani v příštích třiceti a více letech …
Radovan Bazger, 16.1.2025