Pár metrů

aneb Domov v tržním prostředí

Kam jsme to jen dopracovali. Proto, aby měl člověk střechu nad hlavou, musí se buď smířit s nejistotou bydlení v podobě pronajatého bytu, kdy vlastně vůbec nezná termín, kterého dne bude smlouva ukončena, a nebo půjde do rizika a hypotéky třeba na třicet let. S vědomím, že ta nemovitost ve finále nikdy nemusí být jeho. Opravdu nemusí, když přestane platit například ze zdravotních důvodů, při ztrátě zaměstnání, a podobně.

Dnes je stejně problém takovou hypotéku získat. Nutné je mít optimálně dvacet procent z ceny nemovitosti už naspořeno, což při současných cenách nových bytů je v podstatě milion korun. Starší zástavba je levnější, ale i půl milionu úspor je také docela dost. Navíc nikdo z žadatelů o hypotéku netuší, kolik bude splácet po skončení takzvané fixace. Když to banka napálí, může opět dojít k platební neschopnosti klienta. Vše řídí trh.

I pronájem bytu je z finančního hlediska sázkou do loterie. Majitel může zvednout částky na takovou úroveň, která bude pro nájemníka příliš vysoká. Nalezení jiných prostor k bydlení a následné stěhování není vůbec levnou záležitostí. Platí se znovu kauce, provize zprostředkovateli, minimálně jeden nájem dopředu, a tak dále. Ke všemu si člověk v pronajatém bytě nemůže uspořádat vše, jak by chtěl. Majitel smí provádět kontroly.

Vláda chystá úpravy a nové zákonné normy, které ochrání nájemníky ve prospěch dlouhodobých pronájmů, jenomže obvyklá praxe bude nakonec stejně jiná. Co se hypoték týče, nečekám příliš mnoho změn. Všechno jde na ruku těm, kteří skupují byty jako investici. Nejlevnější a nejlepší byty jsou prakticky ihned vykoupeny, nebo se ani do nabídky nedostanou vzhledem k podpultovému prodeji některých realitních společností.

Myslím si, že stát nehospodaří správně a ve prospěch občanů už vůbec ne. Byl by to tak velký problém zajistit výstavbu bytů, které jednotlivé obce převezmou do správy? Takové byty mohou pak být pronajaty zájemcům o bydlení za rozumnou cenu s dekretem na desítky let. Údržbu a vše může zajistit státní, obecní, nebo privátní sektor v závislosti na aktuální situaci a vývoji cenových podmínek. I machinace se dají uhlídat.

Řádné hospodaření státu je samozřejmě podmínkou. Nesmyslné výdaje ovlivní jen a pouze volební výsledek. Žijeme v demokratické společnosti a volba zastupitelů, potažmo vládních úředníků, je vizitkou nás všech. V tom momentě určujeme, jak a kde budeme žít, co připravíme našim dětem do budoucna. Ano, každý sám je zodpovědný za své činy a majetkové poměry, jenomže otázka bydlení není jen o schopnostech a výdělku.

Bydlení je právo. To samo o sobě samozřejmě nezaručuje nárok na vlastní střechu nad hlavou. Jsem však toho názoru, že bydlení by mělo odpovídat snaze občana o spořádaný život. Kdo jiný by měl mít možnost získat a bez potíží splácet svůj dům, než poctivý a pracovitý člověk? Trh vyhrotil ceny nemovitostí a stát jen přihlíží bez ohledu na to, že rodina je jeho základem. Vláda má evidentně jiné priority a změna je v nedohlednu.

Žijeme, pracujeme, vychováváme děti v prostředí, které v podstatě neumožňuje vytvoření stálé pohody a klidu. To platí téměř pro celý svět. Sice máme kam hlavu složit, nikdo nemusí hladovět, ale nad každým z nás visí Damoklův meč v podobě hrozící nezaměstnanosti, změn zdravotního stavu, kotrmelců v energetice, politice, osobním i pracovním životě. Právě na jistotu bydlení, skutečný domov a pocit bezpečí se jaksi zapomíná.

Těch pár metrů pro život si zaslouží doktor, projektant, učitel, ale stejně tak i uklízečka, prodavačka, skladový dělník, řidič, nebo pracovník ostrahy. Ti všichni, kteří odvádějí daně a vedou slušný život. Co za to mají od státu? I nízkopříjmové skupiny obyvatelstva musí mít přece nejen možnost, musí mít reálnou příležitost k bezstarostné existenci a takovému bytí, jež bude plně v souladu s všeobecnou deklarací lidských práv a svobod.

Článek 25 zmíněné deklarace, je z mého pohledu naprosto zásadní: „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, bydlení a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření.“ Podotýkám, že tato deklarace byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1948. Smutné, že ani za dlouhých 77 let nebyl její význam naplněn.

Radovan Bazger, 19.1.2025

Možnosti sdílení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *