Rubriky
Blog Povídky

Tropická noc

Byla úžasná a krásná. Neskutečná a všichni na ní mohli oči nechat. Muži i ženy. Když vycházela z bazénu, poprvé se na mě podívala jinak, než obvykle. Seděl jsem u baru a popíjel modrý koktejl Blue Lagoon. Snad právě to ji překvapilo a lákavá modrá barva nápoje ji přivedla až ke mě. V mokrých plavkách a osušce kolem boků si přisedla. Pohled upřela na barmana s otázkou, zda ji nepřehlíží. No jak by mohl. To prostě nešlo. V záři slunce její blond vlasy jiskřily jako zlaté rouno a v srdcích všech chlapů to pálilo. Až příliš. Mě samotného spálila na uhel v momentě, kdy se ke mě otočila s otázkou…
„Měl byste cigaretu?“
„Promiňte, ale nekouřím“
Poprvé v životě mě mrzelo, že jsem tuto neřest nepochytil od svých kámošů. Zkoušeli to mnohokrát. Měl jsem tu papírovou kulatinu v ústech, ale nehořela. Teď však hořím úplně celý. Ve skrytu duše doufám, že nic nepodělám a ta madona tichomoří neodejde prosit jinam. Ne ne, přece se nesníží k tak hloupému tahu. Třeba chce jen navázat kontakt a neví jak na to. Je snad tak nesmělá? Nebo naopak jde o důkaz sebevědomí? Nevím. Neumím v tom chodit. Neseznamuji se lehce. Co teď? Něco mi říká ať nezahodím šanci. Zkusím něco. Musím jí dát najevo, že mi rozhodně není lhostejná. Jakoby to nebylo vidět. Připadám si jako blbec, ale na to už jsem zvyklý. Vidím, jak se rozhlíží a pátrá v regálu s alkoholem. Nabízí se otázka vlastně úplně sama. Proto předběhnu barmana:
„Dáte si něco, slečno? Možná džus, colu, nebo drink, víno…?“
„Děkuji, asi vás překvapím. Jen vodu. S ledem. Jsem vyprahlá jak poušť  Gobi.“
Usmála se na mě a pode mnou se téměř podlomila barová židle. Teď není čas na trapnou konverzaci. Marku, buď aspoň trochu inteligentní! Honem jsem hledal nějakou konverzační skulinku a naštěstí jsem dával pozor v hodinách zeměpisu.
„V Mongolsku jsem ještě nebyl, ale mám celkem představivost.“
„Skutečně? A co si ještě představujete, Marku?“
Přivřela oči a přiložila sklenici ke svým rtům. Dosti vyzývavě a s každým douškem ve mě vzbuzovala obavy i  touhu. Je vážně úžasná. Štíhlé nohy byly jako magnet a horní díl plavek se v mé fantazii měnil v průsvitnou pavučinu chlapeckých snů. Jenomže bacha! Odkud zná mé jméno? Nějak obratně se jí zeptám. Určitě na to čeká. Byl bych za vola, kdybych to přešel bez reakce. Jak to ví?
„Jak to, že znáte mé jméno? Vzbuzujete mou zvědavost.“
„To věřím.“ – Usmála se mile. – „Stála jsem za vámi, když jste se registroval na recepci. Líbí se mi vaše jméno. Je pro mě exotické.“
„Vážně? U nás jde o zcela běžné jméno. Jak se jmenujete vy?“
„Jsem Sandra.“
…a podala mi ruku. Tedy kdyby jen ruku. Do mé dlaně vložila oblázek. Kámen, který po staletí omývala mořská voda a nečekaně mi uvízl mezi prsty. Nebyl velký, ale jeho bledá modř ladila s barvou Sandřiných očí. Vstala, vsunula své dlouhé nohy do plážových žabek a s tajemným pohledem na rozloučenou odešla směrem k písčité pláži. Tak. A jsem na rozsypání. To chce panáka, nebo ani nedojdu na pokoj. Co se to děje? Jsem tady na Vanuatu už tři dny. Viděl jsem ji dnes poprvé v této části komplexu a prosím všechny bohy, aby to nebylo naposledy.
Co teď? Co bude dál? Bude čekat, že přijdu za ní? Hned? Dnes, nebo radši až zítra? S pohledem do zátoky, kde jsem jen tušil její slunečník tisknu v ruce horký kámen. Dívám se na něj …a nevěřím svým očím. Na druhé straně nerostu je vlepeno sklíčko s vyrytým číslem 147 a pod ním je vepsán název hotelu. Hotelu Spirit. To je už moc. Vzbuďte mě, než to špatně dopadne. Věděl jsem, že tato dovolená bude výjimečná, ale tohle je i na mě moc. Není mi dvacet. Proč se najednou vrací ty dávno zapomenuté pocity? Co mi to osud zase chystá? Je to zkouška? Šance? Změna, po které jsem volal už před lety? A dost, Máro, zpátky na zem. Ona je jiná liga! Fajn, ale proč přišla právě za mnou? Radši půjdu. Je čas večeře, tak přijdu na jiné myšlenky. Doufám.
Dal jsem si rybu. Příloha mi moc nejela. Stejně jsem byl myšlenkami úplně jinde. Kamínek vedle sklenice vyloženě volal po nějakém dobrodružství. Na pokoji ve sprše jsem přemýšlel. Noc je ještě mladá, tak proč ten příběh neotevřít úplně?
V hotelu Spirit bylo příjemné šero a místní kapela vykouzlila skvělou atmosféru tropické noci. Náhle jsem ji spatřil. Černé šaty zvýraznily siluetu v níž jsem se úplně rozplynul. Krokem modelky přišla až ke mě a beze slova usedla do křesla z ratanu.
„Ráda bych tě poznala víc. Jsi jiný než zdejší muži a doufám, že až odjedeš, zůstaneme v kontaktu. Hodně cestuji. Přijedu, když budeš chtít.“
„Ahoj Sandro. Já tady budu už jen pár dní a pak odjíždím zpět do Evropy. Možná bych mohl zůstat déle, ale zatím nevím. Celé to nechápu. Nejsem zvyklý na taková seznámení a v podstatě zatím nevidím jinou možnost, než se pokusit zařadit zpátečku. Jenže, a budu upřímný, moc šancí mi nedáváš. Jsi krásná žena. Sebejistá …“
„Marku, to není pravda. Od chvíle, kdy jsi přiletěl, se jen pokouším upoutat tvou pozornost. Moc, opravdu moc chci alespoň pár dní být s tebou. I nocí. Věř mi. A teď mě omluv, prosím. Přijdu ještě, slibuji.“
V kabelce jí zvonil mobil. Jakoby to ani nevnímala, vstala. Já také a díval se jak se její šaty vlní ladnou chůzí. Je kouzelná. Vážně je úchvatná a jako smyslů zbavený se nepříčetně natahuju pro lahev.
Přijdu ještě, slibuji – znělo mi v uších jako zvonkohra. Čas plynul. Nepřišla. Ze sladkého rozjímání mne vyrušil hlasitý rozhovor dvou chlápků u vedlejšího stolu. Jejich bujarý smích mě v podstatě bavil a říkal jsem si, proč mám sedět sám v cizím prostředí.
Uvolněn sladkým vínem jsem se zeptal, jestli můžu přisednout. Nebyli proti. Povídali jsme si o zdejší kuchyni a úrovni hotelových služeb, když v tom jsem se dozvěděl něco, co změnilo chuť révy na ohnivý kayenský pepř a celou bytostí jsem se ocitnul v jihoamerickém maloměstě. Ano, tak daleko bych v tu chvíli byl mnohem radši. Devon a Gabriel se rozpovídali i o speciální nabídce hotelu Spirit. Z kapes vytáhli kameny se sklíčky a svorně pronesli jediné jméno:
„Sandra!“
Číslo 147 se zalesklo v přítmí a já už byl schopen ze sebe vydat jen pouhé…
„No nazdar!“

Radovan Bazger, 22.12.2015

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

1 komentář u „Tropická noc“

Sandra ty jo – hned jsem si vzpomněl na jednu zpěvačku. Jinak ale by mi bylo jedno, kolik koluje kamenů s číslem 147 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *