Rubriky
Blog Povídky

Návrat 1946

Blíží se čas vánoční. Mráz, sníh, mrznoucí déšť, tlumený hluk měst a klidný život vesnic. Tuhnoucí krajnice křupou pod koly aut a z komínů domů stoupá našedlý dým. Barevné a jiskřící příbytky chrání dětské sny. Sny plné dárků, svíček, medu, cukroví. Bohužel i krve, válečné vřavy a nejistoty, zda to, co padá za hřebenem hor je skutečně slunce. Soumrak už je za jezerem. Hladina vlní se hlazena vánkem a doufá, že nezmrzne. Za okny svítí se, lidé tiše mluví a psi svým štěkotem varují kolemjdoucí…
Je večer před štědrým dnem. Já procházím kolem hřbitovní zdi. Přijel jsem domů. Po dlouhých letech a nečekán. Potkávám známé tváře, leč ony neznají mne. Míjím místa, která v mé paměti vypadají zcela jinak, než jaká jsou dnes. Zašlé nádraží se změnilo k nepoznání a lávku přes potok připomíná jen pár ocelových trnů na břehu. Musím jít jinudy. Zas velká změna. Úzké prašné silnice pokrývá živice. Černá a vlhká pod tajícím sněhem.
Kdo by mne čekal, dobrodruha, tu trosku. Dlouhých osm let nepřišel, nepsal, nevzpoměl. Kéž byste věděli, co mé srdce musí překonat, když úděl svůj vláčím tou pustinou mezi dravci. Bojoval jsem za vás, za všechny, za pravdu, přesto se vděku jen stěží za života dočkám. Už ani nevíte, proč jsem tehdy zmizel a všechno opustil. Přesto díky tomu, že několik borců rozhodlo se tehdy vstoupit do armády, můžete vy teď připravovat dárky pro své nejbližší.
Nečekám peníze. Nečekám chválu a medaile. Odměnou pro mne je právě to, co vidím kolem sebe. Ten klid a svobodu, kterou jsme vydobyli. Co už však teď, když střelba utichla, co už si přát než spočinout a šeptat pár slůvek proti větru. Že viděl jsem smrt a slyšel řev i svištící kulky je tak nepodstatné. Až mrazí v zádech jak dech, co přivedl náš útvar do nesnází. Teď procházím kolem krčmy, když v tom slyším své jméno. Chraplavý hlas tak známý mi připadá.
„Jaroslave, jsi to ty?“ – slyším kroky a otočím se – „Ano, jsi to ty! Jardo, ty vole, no nekecej. Jak je to dlouho, co jsi …“
Vzpomínám si na něj. Karel Podhorný. Kamarád ze školy, který se oženil a nebyla s ním dlouho řeč. Pak přišly ty těžkosti, strach a nemilosrdná okupace, která krutě zasáhla do našich životů.
„Ahoj Karle, víš, přišel jsem a jsem tak trochu mimo z toho všeho.“
„Pojď. Pojď se napít“ – tahá mě Karel do hospody – „Pojď to spláchnout a proberem úplně všechno, ano?“
Schody do výčepu byly nevzhledné. Zašlá krása žulového kamene jen místy pronikala napovrch. Kolikrát jsem jen stoupal po nich vzhůru. S kamarády. S Lucií, Mirkou. S tátou.. Teď těžce zvedám nohy abych se dostal k plechovým dveřím v patře. Vcházíme a v mlze nikotinu rýsují se dřevěné stoly. U pípy zvedla se obrovská postava starého Brokla. Neuvěřitelné. Ještě žije. Sedáme si s Karlem u okna. V bundách a čepicích. V tomto hostinci se nikdy netopilo.
„Řekni, co se vlastně stalo.“ – pronesl Karel u sklenice vína – „Mě zavřeli za to, že jsem ti pomohl ven a nic se ke mě nedostalo. Žádná informace. A ani pak. Nikdo se ke mě nehlásil.“
„Karle, to opravdu chceš otevřít takové téma?“ – Snažím se ho zastavit – „Vidíme se po dlouhé době a …“
„A právě proto! Musíš mi všechno říct, Jardo, prostě musíš. Dlužíš mi to.“
Napil jsem se piva. Bylo ohavně hořké, ale chutnalo. – „Dobře víš, co jsem chtěl udělat potom, co naši zemi napadly ty svině. Tak dobře poslouchej. Když jsi mi dal tu zbraň a potřásl rukou, zvedl jsem ze země ostnatý drát a prošel na druhou stranu. Všude jen křoví a zápach tlející trávy z okolí. Nechtěl jsem aby mě kdokoliv viděl. Bylo by jasné, že jsem zdrhl i když nikdo neví kam, proč a odkud vlastně. Tobě to ale řeknu. Jsi přítel. Musí to všechno ven, chápeš?“ – Karel přikývnul a já se naplno pustil do vyprávění šíleného děje, který mě vtáhnul jako magnet kancelářské sponky. Nebyl jsem nic a najednou jsem byl pro sebe vším.
„Vracel jsem se z práce. Jako každý den jsem z fabriky kráčel prašnou cestou k baráku. Než jsem zašel za poslední roh, uviděl jsem odjíždět starostovo auto. Řidič spěchal. Jel jak o závod. Kdo seděl vzadu fakt netuším. Téměř u domu jsem si všiml, že na naší zahradě někdo stojí. Byl to ten starej tulák, co žebrá u kostela. Když mě zmerčil, začal utíkat. Přeskočil plot a ztratil se v tom sadu vedle školy. To už jsem letěl nahoru. Všude ticho. Jen pes lítal ze strany na stranu a řetěz řinčel o patník u boudy.
Bylo 4. října 1938. Chladný vítr zvedal prach nejen venku, ale i v domě. Otevřená a rozbitá okna v místnosti odhalila nejhorší obavy. Peří z roztrhané duchny se lepilo ke krví potřísněné podlaze. Má láska už nedýchala, i ten nový život v ní už dohořel. Proč jsem jen nepřišel dneska dřív? Z úst mi šla pěna, šlachy se napnuly. Svým dlouhým nožem se znakem srdce a kříže rval jsem matrace a vše vzteky i hrůzou. Slzy mé padaly na její tělo. Skutečné svině. Zapráskaní hajzlové fašistický. Zabiju je všechny, tu zavšivenou německou držku na radnici a toho grázla, co faráři leze za schovankou taky! Náckové vykurvení, špinaví, utrhnu vám hlavy, hovada. Řval jsem tehdy a jak smyslů zbavený běžel ze schodů. Špinavý nůž v ruce. Šaty od krve musely budit hrůzu. Běžel jsem směrem k náměstí když v úzké uličce v přítmí podloubí jsem se vymáchal v blátě a po nárazu hlavy o zídku před krámem pozbyl vědomí.
Vzbudil jsem se téhož dne na kanapi zdejšího vetešníka Strnada. Jeho obchod byl starý jako on sám a všichni jsme ho znali od vidění, však nikdo jako člověka. Byl tichý a nenápadný. Ke zpovědi nechodil. Otevřel jsem ústa a on mi dal napít. Hnusná chuť čaje mi připoměla stejně odporný a zároveň smutný zážitek. Už jsem neměl sílu se mstít. Chtěl jsem jen spát a nejradši navždy. Kyvadlo hodin do ticha tlouklo, v podstatě shodně s rytmem srdečním. Kláro. Klárko!
Pak jsi se zjevil ty, Karle. Měl jsem pocit, že ve snu. Dal jsi mi pár facek, abych se uklidnil. Dost jsem vyváděl a hystericky házel těmi starými věcmi do všech zdí a koutů. To už víš. Nebyl to sen.“
„Ne, nebyl to sen.“ – přikývl Karel a potáhl dlouze z cigarety. – „Pamatuju se, jak jsi v hněvu odhodil Strnada mezi staré díže a nářadí. Vlepil jsem ti jich pár a tlačil tě pryč. Hlasitě jsem ti říkal, že už té krve bylo vážně dost a že musíš bezpodmínečně pryč. Pryč!“
„Vím. Pomohl jsi mi utéct před soudem i lidmi. Všichni si mysleli, že jsem svou ženu zabil já. Viděli mě. V očích běs. Pak sehnali jsme vše a na hranicích podali si ruce. Kamaráde těžký to bylo. Přes kopečky to celkem šlo. Ten nápad projít mezi liniemi přesunu nacistických divizí byl geniální. Do dneška netuším, kdo ti dal ty plány a ani to snad vědět nechci. Kolem Halle a Magdeburgu se mi dařilo vyhýbat se lidem. Žral jsem to, co jsem chytil a spal zasypán listím a kůrou. Až u Tilburgu jsem měl problémy. Kdosi poznal, že jsem Čech, když prosil jsem o chleba. Ten povyk, řev, ten blázen by snad povolal samotného Hitlera kdybych ho nesejmul. Nechal jsem ho ležet pod koly vozu a popohnal jeho koně. No a co! Byl to zmetek. Skoro čtyři měsíce jsem se plahočil. Došel jsem jak největší trhan a smrad až do Lille. Tam jsem od jednoho důstojníka získal lodní lístek. Kámo já v dalších letech bojoval za Británii. Bylo ve mě tolik síly i zla, že jsem úplně přestal vnímat realitu.
Roky letěly. Vedra střídala zimu a já byl víc v letadle než na zemi. Samý výsadek a nevděčná ozvěna lidské bolesti. Urputná touha převlečená do uniformy brala sebou poslední zbytky humoru a iluzí. Neumíš si představit, co je to za nelidskou vlastnost bez výčitek brát lidem životy. Ale vše bylo najednou pryč. I Klára, hlad, strach, touha po pomstě i válka. Táhlo mě to sem, no a tak jsem zpátky, abych už v klidu dožil. Teď tady sedím a nevěřím vlastnímu stínu.
Co ty, Karle? Co se stalo, když jsem zmizel? Objednám další pivo a víš ty co? Přitvrdíme. Hej, Brokle, nalej nám tu tvoji ostrou, ať se dobře vyspím.“
Po dlouhé odmlce a s upřeným pohledem konečně Karel otevřel ústa, aby promluvil. – „Seděl jsem i za tebe, za pravdu. Neměl jsi se vracet, Jaroslave! Zabil jsem starostu když lezl z auta. Už před osmi lety. A tuláka. Po půlnoční mši, tehdy u kostela. Tvým jménem, tvým nožem, který jsi nechal v tom krámku u náměstí!
Byl na něm kříž a mosazné srdce…“

Radovan Bazger, 22.12.2015

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *