Pamatuje si to jako dnes, ten čas, kdy po mnoha deštivých dnech mohl konečně vyjít ven a poslední prázdniny si pořádně užít. Nešel do hospody, jak by každý čekal. Zahalen závojem vlastních myšlenek nesly jej nohy až k sídlu Larisch-Mönnichů. Budovy zámku, které na konci 18.století prošly rozsáhlou rekonstrukcí nějaký velkodušný koumák spojil přístavbou s oratoří kostela. Církevní stavba ze čtrnáctého století a brána jejíž součástí byl i spojovací tunel společně vytvářely ucelený dojem. Obzvlášť, když návštěvníci parku a centra města procházející branou naprosto nevnímali nenápadná okénka. Původní městské hradby jen podtrhovaly historii domů měšťanů v okolí fary a náměstí. Kostel samotný byl již dlouho zavřený. Místní farář – původem Ital – utekl kamsi do Čech a zůstali jen úředníci.
Před zámeckou budovou Martin zastavil a kladl si otázku, co to vlastně dělá. Měl však srdce dobrodruha a tušil, že v těchto místech musí čerpat sílu. Toužil získat Bibli, kterou kněz Gallus vždy třímal v ruce během kázání. Snad z úcty, nebo jen zvědavost mu nedávala spát, zkrátka určitou sílu z ní čerpal, z toho pohledu a vůně. Z textů, které ten chlap předčítal.
Na zámku byla jenom paní Zirke. Mohutná ženská, která strašně nenáviděla svou kolegyni o poschodí níže jen proto, že nemusela do schodů. Martin nahoru samozřejmě nešel. Zamířil si to přímo chodbou do kostela. Martin tušil, že tam bude ta kniha. Spojovací tunel se zdál uvnitř delší. Až kouzelně a nepřirozeně dlouhý. Na konci vrazil do tmavých dveří. Neosvětlená část ho trochu děsila a s úzkostí vzal za kliku. Dveře se otevřely. Panty vrzly jako když kočka zamňouká. Na zídce u schodů našel svíčku. Zapálil ji a začal pátrat. Bez úspěchu. Prošel celý kostel. Skutečně nic. Otec Viliam, jak faráři mnozí říkali, si vzal tu svatou knihu sebou. No nic. Škoda. V tom vzpomněl si Martin na svoji touhu usednout ke klávesám varhan. Vyšel po schodech nahoru a zvedl zdobená víka. Bílá a černá v nádherném kontrastu hladily po duši. Položil ukazováček na jednu z nich a stiskl áčko. Nic. Jen do ticha vrzly panty dveří.
„Je tu někdo?“
Mohutná ozvěna zesílila hlas té tlusté dámy. On už jen doufal, že nepůjde nahoru. Marně. Krok za krokem šplhala do prostoru chóru. Schody kvílely a praskaly. Rychle hledal místo kam by se schoval. Úkryt a záchranu. Blahořečil stavitele chrámu ve chvíli, kdy našel skulinu mezi zdí a píšťalami varhan. Vlasy měl samou pavučinu a v ústech pachuť plísně, ale v hlavě jen naději, že ta sůva nenajde nic, co by ho mohlo prozradit. Už byla nahoře. Slyšel její dech. Poklop klaviatury a registrů tiše uzavřela. Ruce ušpiněné prachem si otřela o zástěru.
„Zmetci.“ – Procedila mezi zuby a odhodlala se k sestupu. Slyšel ještě kočičí hlásek a nakonec už jen tlukot vlastního srdce. Zhluboka se nadechl a uvažoval, co dál. Sedl si obkročmo kolem těla píšťaly a přemýšlel. Ruce bloudily v šeru. Do síně kostela mozaika v oknech mnoho svitu nevpustila.
„Kam jste ji jen dal, Gallusi?“ – Šeptal si Martin pro sebe. V tom nahmatal předmět. Byla to kniha. Ale i v přítmí a nepohodlí poznal, že se nejedná o Bibli, kterou tu hledá. Kdyby tu teď s ním byla slečna Zvědavost, tak ji rovnou a dlouze políbí a shoří. Byl štěstím bez sebe, že něco objevil. To ještě nevěděl, co jej čeká a kolik podivných událostí stane se v dalších dnech. V té chvíli však říkal si, že musí pryč. Vylezl zpoza trubek. Musí okamžitě pryč i s knihou! Vazba byla těžká a dostat knihu ven bylo jak tahat ježka z klece. Jakoby ji tam něco ještě drželo.
„Pusť?!“ – řval výhrůžně. A pomohlo to.
Venku, oslněn a špinavý, běžel rychle do parku na místo, kam téměř nikdo nechodí. Sedl si na starou lavičku, knížku položil vedle sebe a zapálil si cigaretu. Jeho myšlenky skutečně vzplanuly a točily se jako vír. Martin věděl, že bude mít klukům zas co vyprávět, říkal si to v duchu a uvolněně vydechl modrý kouř.
Vzal do ruky mobil a vytočil známé číslo …
„Pavle?“
„Čus.“
„Co dneska děláš? Tedy večer?“
„Nevím, dáme pivko?“ – Zkoušel to Pavel vesele.
„To nevím, ale něco ti musím ukázat. Sejdem se po setmění u Permonu, jo?“
„No to víš, to bude zase nějaká bouda. Mě stačilo, jak jsi nás s Kamilem minule vylákal do Darkova a přivolával baterkou mimozemšťany.“
„Ale no ták. Já jsem něco získal a musím ti to ukázat, Pavle“
„O.k., tak v deset večer na osmičce.
– – –
Permon byl obchodní komplex v dělnické čtvrti a především hospoda. Martin stál u dveří s velkou taškou a díval se směrem k zastávkám, kdy konečně dorazí. Pavel překvapil. Přijel na kole. Málem kamaráda sejmul a dojel až k výčepu. Je dobrej blázen, říkal si Martin, ale on sám je o kousek větší snad. S kolem vedle sebe a krýglem piva v druhé ruce se Pavel konečně uráčil věnovat chvíli setkání. Kdy ho ty legrácky přejdou? Asi nikdy. Znají se už pár let a stali se z nich fakticky dobří kamarádi. Snad je to i tím, že na život pohlížejí trochu jinak a sáhodlouhé debaty na hřbitově, nebo v pivnici v nich zanechaly nějakou stopu vzájemného porozumění. Podobný humor, osud i styl, tak za kým jiným by měl jít Martin s nálezem, který fakt nemá obdoby? Pavel se napil piva a ještě měl pěnu pod nosem, když se zeptal.
„Tak co máš?“
Martin mu vyprávěl celou záležitost. Epizoda v kostele připadala humorná. Tedy do chvíle, než vytáhl z plátěné tašky velkou starou relikvii. S vážnou tváří otvíral těžký knižní blok. Když Pavel spatřil pod přebalem z kůže název toho díla, vstal a začal hledat cigarety…
„Děláš si prdel? To jako už fakt je moc. Zas mi běhá mráz po zádech. Vždyť jsi říkal, že brzy dopíšeš knihu a ta se bude jmenovat přesně tak, jako tahle, ale kamaráde, bude! Chápeš? Bude!! Že ji teprve tvoříš, ty vole! Ne, že je několik desítek či stovek let stará!“
Martin ho jen sledoval. Věděl, že se uklidní rychle a tak mu ještě pár věcí vysvětlil.
„Pavle, ano. Chtěl jsem psát knihu s názvem Nagem, a ten název vznikl z angličtiny dle slov New AGE Messenger, ale nebyl jsem schopný nikdy napsat víc než tři stránky a téma bylo v podstatě ve hvězdách, ale to co tady před námi leží na stole je skutečná kniha, nese jméno NAGEM a já jsem ji fakt nepsal!“
„Marťas, objednej mi taky pivo, prosím tě…“
Chvíli mlčeli a srovnávali myšlenky. Nebylo jich moc, ale nějaký čas to zabralo. Taková shoda náhod a okolností je totiž nejen vzácná, ale hlavně zarážející.
„Dá se něco přečíst?“
„Jistě, ale…“ – Odpověděl Martin a otáčel pomalu těžkými listy. – „Nevím, co to je za jazyk. Připomíná mi to trochu nějakou hindštinu, španělštinu, nebo i maďarský dialekt, ale fakt těžko říct. Nějak to ale musíme zjistit. Docela rád bych věděl co to je za knihu a proč byla schovaná za píšťalou.“
Pavel si vložil do úst Spartu a pokoušel se sirkou připálit ji – „Připadá mi, že některá slova jsou neúplná, vlastně většina a vůbec je ta knížka už slušně sešlá. Texty jsou místy nečitelné.“
„Bacha, ty vole, ať na to nejdou ty jiskry!“
„Nešil. Když ta kniha přežila v tom kostele, tak přežije i plamínek. Beztak to není papír. Ty vado, Martine, možná bych o někom věděl. Táta má různé konexe a třeba to klapne. Nedávno byl u nás na obědě nějaký učitel. A je taky archeolog. Magistr Revenda se jmenuje.“
„To by šlo. Jen aby nás nepotopil. Lepší bude, když naskenujem určitý text a ať to borec přeloží, ne?“
„To by šlo. Zapal si taky… a na zdraví. To musíme zapít!“
Půllitry cinkly o sebe, o stůl i popelník a žízeň byla rázem pryč. Knihu vložili zpátky do tašky a oba toho večera mysleli už jen na legrácky, kámoše, pěkné baby a hořký Radegast. Byl to fajn večer. Pavel kámoše doprovodil k baráku a pak sám fičel někam do Fryštátu. Martin byl rád, že má někoho, komu může věřit. Ten kluk to nikdy nepohnojil a do podobných akcí šel vždy po hlavě. Už jsou sice plnoletí, ale hra na indiány byla pro ně stále stejně přitažlivá, jako když jim bylo devět. Ty časy, kdy sedávali na betonu u Šnapky jsou už dávno pryč, ale šance přijít záhadě na kloub lákala úplně stejně. Co teprve taková! Reálná. Žádný šprým či podvrh. Ještě než Martin usnul, napadlo ho, jestli vůbec ten bodrý Gallus o Nagemu věděl…
– – –
la amaro, so ~ pro upri ~ po ~ n pes tiro nav, ~ ro thagar ~ el avka, sar tu ~ pro u ~, avka the ~ huv. O mar ~ ro de ame ~ ves, odmu ~ meng ~ ezech ~ sar the amen odm ~ bino ~ erenge. A ~ amen andro ~ en ca mi baro ~ or the pro u ~ the pre ~ men.
„Chlapci, tak vy jste mi přinesli fakticky lahůdku!“ – Pozvedl pan magistr obočí – „Můžu vědět o co se jedná a odkud tento fragment máte? Výrazně by to pomohlo při pátrání po zbytcích slov a původu textu.“
„To asi nepůjde.“
„My to sami nevíme.“ – Doplňil rychle Martin. – „Jde o takový středoškolský úkol. Sice se nám moc nezdá, co má společného občanská nauka s nějakým prehistorickým jazykem, ale docela jsme zvědaví, jak to dopadne, pane Revendo.“
Pavel ještě zkusil podtrhnout přátelské vazby. – „Jen vás moc prosíme o pomoc.“
„Dobře, přijďte v pátek odpoledne. Snad už budu vědět víc.“
S panem magistrem se kluci rozloučili a vyletěli z jeho vily jako vrány ze skládky. Každý jinam.
„Počkej, Pavle, kam jako valíš?“
„Musím pomoct mamce s něčím. Zdrželi jsme se tady dlouho. Zavolám ti a když ne, tak zase v pátek v jednu tady… Zdar.“
„Jasan. Čau.“
Volal už za tři hodiny. Pavel celý natěšený hulákal do telefonu, že tu kopii textu z knihy ukázal své holce. Jmenuje se Světlana. Martin ji znal vlastně déle, ale spíš jen tak od baráku, jako holku od sousedů a teď i lásku svého nejlepšího kámoše.
„To nemyslíš vážně. Co všechno jsi jí nakecal?“
„Buď v klidu, jo? Jen jestli to třeba od někud nezná. Chápeš? A ona že jo. Chytla se jednoho ze slov v textu, vytáhla jakousi svatou knížku či co a světe div se, ten text na jedné stránce bil přímo do očí. Víš proč? Světlana je Romka a ten text, který máš, celá ta kniha je pravděpodobně …“
„…v Romštině?!“ – Martinovi překvapením přeskočil hlas.
„Jasně. A nekokrhej mi do toho mobilu. Heleď, zruším toho Revendu s tím, že už to máme hotovo. Tak zatím čus – ten text i s překladem ti pošlu esemeskou. Jo a děkovat mi nemusíš.“
Pavel se ukázal. Martin ani nechtěl věřit tomu, jak jednoduše se tato věc vyřešila. Ne úplně, ale z velké části. Po dlouhé půlhodině mu přišla zpráva, kterou si přečetl hned několikrát:
« Původní text – Devla amaro, so sal pro upripen, pošvecin pes tiro nav, av tiro thagaripen, mi el avka, sar tu kames, pro upripen, avka the pre phuv. O maro amaro de amen adaďives, odmuk amenge amare bezecha, sar the amen odmukas amare binoskengerenge. A ma ľidža amen andro bini, andro tiro thagaripen ca mi barol kamiben zor the pro upripen the pre phuv amen.
To v překladu – Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc a sláva na věky. Amen. »
Tak to nečekal. Proč ale ten šibal v taláru schovával romskou křesťanskou bibli v kostele? Záhada za záhadou. Martin znovu uvažoval o návštěvě kostela. Tentokrát chce ale parťáka sebou. Vzal mobil a napsal Pavlovi krátkou SMS:
« Tvé výmluvy mě vůbec nezajímají, jdeš prostě se mnou. Dnes v deset u Permonu. M. »
– – –
„Co tam chceš vlastně ještě hledat?“ – Zeptal se Pavel před dveřmi zámku.
„Další střípek mozaiky. Ta kniha není všechno. Cítím, že se děje něco zvláštního a hrajeme v tom dost důležitou roli.“
Už ten den, kdy se vyjasnilo, šel Martin v podstatě rovnou do centra města, něco ho vedlo. Nejde to popsat. Intuice? Jaká síla člověka zavede právě tam, kde právě je? Zajímavé téma. Jako vystřižené z rozhovorů, které ti dva už tolikrát vedli na místech tajemných, ponurých a tichých. Dnes zase podnikají zvláštní věc. Zadním vchodem, který se vlastně nezamyká, jen vypadá, že petlici pevně svírá zámek, společně vchází do prostor zámeckých a dále přístavbou do kostela. Domluvili se, že budou celou dobu zticha, aby jim nic neuniklo. Bylo už půl dvanácté v noci…
V tom rána! Dutá rána, která oba k smrti vyděsila! Pavel v úleku kopl chlapce před sebou.
„Jáu – co děláš?!“
„Do hajzlu, asi normálně zmizím.“
„Stůj a ticho!“ – Přikázal Martin. – „Někdo tu ještě je.“
Za oltářem někdo byl a jakoby něco psal na zeď. Bylo slyšet škrábání, dusot a přešlapování. Dokonce unavené vzdechy. Plamen svíčky vypouštěl vzhůru černý dým a díky světlu byl vidět stín postavy na dlažbě a zdi zákristie. Oba mladíci určitě mysleli na to samé. Kdo to je? Co dělá? Není nebezpečný? Svíčka dohořela. Škrábání ustalo. Světlo mobilu prošlo kolem nich a zmizelo v zádveří tunelu. Zůstali v kostele sami. Pomalu se posouvali směrem k oltáři. Pavel šel první. Už se nebojí? Ptal se v té chvíli Martin sám sebe a zapálil svíčku v domnění, že tu zhasne rychleji než aplikaci v telefonu. Na zdi za křížem byl jasně viditelný nápis:
Feder goďavereha bara te phagerel, sar dilineha bokheľa te chal.
„Marťane, vyfoť to a pošli Světlaně.“
„Proč já?“
„Máš lepší mobil.“
„Fajn. Ale když z venčí uvidí někdo záblesky, tak zavolá poldy.“
„To určitě, leda tak zdrhne a v nejbližší hospě si dá panáka.“ – Zavtipkoval Pavel. – „Uvědom si kolik je hodin.“
„Dobrá, balíme to už a vypadnem.“
Plni dojmů a zmatku opustili kostel i zámek petlici zanechali zase tak, aby to vypadalo, že zadním vchodem nikdo nechodí.
Ráno Martina probudila zpráva na mobilu:
« Lépe s moudrým roztloukat kamení, než s hlupákem jíst buchty. »
Posadil se na posteli a s mobilem v ruce vzpomínal na noční akci. Zas byli ve správnou dobu na správném místě. Tedy snad toho nikdy nebudou ani jeden litovat. Kolem knihy Nagem nějak příliš vzrůstalo napětí. Byla neděle a tok myšlenek zabilo vědomí plné plánů, jak si užít poslední dny volna.
– – –
Mraky na nebi rozfoukal vítr a slunce se opřelo do asfaltu natolik, až se topil. Někde i místy praskal a tvořil bubliny v té šedé hmotě. Martin se nechtěl plahočit ve výhni jen tak. Vytáhl ze sklepa kolo a rozjel se k černému lesu. Kolem hranic si šlápnul do pedálů. Jel podloubím u kina a mezi bytovkami prokličkoval až do Ráje k opičí dráze. Tak se říkalo aleji vysokých stromů, které měly natolik propletené větve, že se dalo přecházet v korunách ze stromu na strom. Jako malý kluk i on sám zkoušel tuto přírodní atrakci. Z kopce dolů až k lázeňským domům se více namáhaly brzdy, než Martinovy svaly. Snad i proto, že měl žízeň, zastavil pod terasou restaurace, vyšel pomalu schody a posadil se na zdobnou drátěnou židličku. Objednal si kolu s ledem. Rozhlížel se po okolí a snažil se nasát atmosféru naprosté pohody, která tomuto parku rozhodně slušela. Zasněný pohled přerušila jakási postava…
„Ty jsi Martin?“
„Ano.“
„David. David Semelka. Za chvíli přijde ještě Lešek Kowalski. Nemusíš se bát. Bůh řídí naše kroky. Jsme vyslanci pražského arcibiskupství a než se zeptáš, ano, sledovali jsme tě.
„Kowalski, těší mě.“
„Mě asi taky…, ale to přece je asi nezákonné. Proč jste se na mě pověsili? Můžete si to vůbec dovolit? O co jde? Tak poslouchám! Tak, tak zkuste mě pochopit, jsem docela vyvedený z míry.“ – S mobilem v ruce a připraveným číslem 158 už Martin poznával ten známý pocit, kdy pění se krev vzteky.
„Pochop ty nás. O tebe vlastně nejde. Chceme jen informace.“ – Snažil se David Martina uklidnit. Ten nebyl schopný slov. Dokázal však místo hovoru stisknout ikonu nahrávání zvuku.
Lech se napil a našel zmatený Martinův pohled. – „Chlape. Toho dne, když jsi šel poprvé na faru a do kostela, zahráli jsme si trochu s tvou pamětí, úsudkem a taky s tvým mobilním telefonem. V aplikaci mapy, kam jsi se ráno podíval, na tebe vyskočil seznam církevních staveb ve tvém okolí a další pamětihodnosti. V té chvíli každá reklama, odkaz nebo okno bylo směrováno právě k budově zámku v tomto městě. To, že jsi tam nakonec šel byla jen vůle tvého podvědomí. To umíme. Následné události lze taky vysvětlit naprosto pragmaticky. Vycházeli jsme z mnoha předpokladů a nakonec, což se i potvrdilo, zvítězila tvá přirozená zvědavost. Měli jsme i dost informací od Galluse. Věděl, že jsi dobrý kluk a hlavně mu bylo líto, že ti tu Bibli nemohl dát když odcházel. Věděl, žes po ní prahnul.“
Víš, otec Gallus nebyl Ital.“ – Navázal volně David. „Byl to Rom. Cikán horké krve. Hrdý a smělý. Poznal jsi ho jako pracovitého a chytrého člověka. Přesně takový byl. Bohužel jeho život nebyl vůbec lehký. Dospíval ve válkou zmítaném Rumunsku a když pominu všechny strasti, kterými tě nebudu zatěžovat, tak musím zmínit především to, že se vydával za taliána, který káže slovo Boží. Možná víš, že před i v průběhu světové války byla Itálie státem fašismu. Právě to paradoxně zachránilo jeho život a náckové ho ušetřili. Chápeš?“
„Fajn. Co s tím mám ale společného, …Davide?“
„Našel jsi pro nás knihu, o které jsme věděli, že existuje, ale hledat jsme ji nemohli a kdoví, zda bychom ji vůbec našli. Dobrá práce, Martine. Nagem není jen přepisem Biblických knih do jazyka podobného řeči Romů. Je v ní skryta šifra, která zajímá vědce různých oborů. Předně archeology a teology. Taky kriminalisty, ale to už pitvat nebudem. Jen bych ti chtěl ještě prozradit, kdo nás přivedl k tobě. Byla to správcová muzea, paní Veronika Zirke. Možná bys k ní mohl být vlídnější. Zná tě od peřinky. Znala i tvou maminku.“
Lešek chytil Martina přátelsky za rameno. – „Svému otci prosím tě nic neříkej. Moc by do všeho ryl a šťoural. I když to tak nevypadá, tak všechno dává smysl. Víš, chceme se zaměřit na jistého člověka. Nepřímé důkazy totiž odhalují děsivou událost v níž právě on hrál hlavní roli, která ukončila život poctivého a čestného kněze. Přej nám štěstí a buď nápomocen k odhalení pravdy.“
„Musíme už jet.“ – zarazil David Leška a z kapsy vytáhl vizitku. – „Buď v klidu a hlavně se rychle zbav té knihy. Nejlépe tak, že ji pošleš na tuto adresu. Tomu člověku bezmezně věříme. On už se postará o vše potřebné. Ale fakticky poslat. Osobní předání není žádoucí. Na shledanou.“
I Lech podal Martinovi ruku. Ten seděl dál u stolu a pozoroval odjíždějící auto s černou perletí. Zhluboka se nadechl a s výdechem sjel pohledem na řezanou kartu s adresou:
Mgr.Revenda Miloslav
Na Bělidle 4258
Fascinující. Přesně tak by nazval tuto story Pavel, pomyslel si Martin vzal do ruky svůj mobil. Vypnul stále běžící rekordér a tentokrát to byl on, kdo Pavlovi poslal velice důležitou zprávu:
« Pavle. Otevři ten zvukový soubor, prosím. »
Po chvíli přišla odpověď, která Martinovi vyrazila dech:
« O tom rozhovoru vím, kamaráde, já byl v té černé káře. Zavolám ti. »
– – –
Té noci Martin dlouho nemohl usnout. Přehrával si stále dokola záznam rozhovoru z lázeňské restaurace. Hledal slova, věty, důraz. I v délce mlčení shledával účel. Rekapituloval všechny události a pomalu se ztrácel ve všech těch významech. Co mu vlastně Lešek s Davidem řekli? S jejich pomocí našel knihu velkého významu. Na základě informací od paní Zirke si vybrali právě jeho. Proč? Protože znal Galluse? Jak do příběhu zapadá Revenda a taky Pavel? Martin uvažoval dál. Domněnky se točily rychleji než svět. Pak si vzpomněl na slova svého kamaráda. Ano, Pavel tehdy říkal, že by snad o někom věděl. Že jeho táta má různé konexe a třeba vše klapne. Revenda byl u nich na obědě. A je taky archeolog, což souhlasí i s tím, co říkali ti dva z arcibiskupství…
Telefon přerušil tok jeho myšlenek.
„Prosím?“
„Tady Pavel. Sejdeme se na lodičkách.“
„Ty bláho, kde jsi? To číslo neznám. Co jsi dělal…“ – Unylý tón usekl Martinova slova.
Rychle se oblékl, sedl na kolo a jel k jezeru jak nejrychleji to šlo. Před starou loděnicí na lavičce seděl Pavel. Kolo měl opřené o strom a bylo na něm znát, že Martina rád vidí.
„Ahoj, Pavle.“
„Čau.“
„No tak spusť, jsem jako na trní. Vůbec nechápu cos dělal v tom autě, a co jako bude dál?“
„No nejsem na tom o moc líp. Táta měl návštěvu. Kowalského s tím druhým borcem. Pak mě zavolal, sedli jsme do auta a jeli nejdřív ke kostelu. Jen tak. Neměl jsem se na nic vyptávat. V centru u kostela fotřík vystoupil a než zabouchl dveře, řekl, že můžu těm dvěma věřit a že se brzy uvidíme. Pak jsme jeli do lázní. Viděl jsem tě. I slyšel, okna byla otevřená. Nemohl jsem nic a ani jsem nechtěl. Cítil jsem zvláštní klid. Pak mě odvezli na nádraží a já musel autobusem domů. Vůbec jsem tomu nerozuměl do chvíle, než se vrátil táta. Řekl mi, že chápe zmatek, který v sobě mám, ale je důležité, abychom některé věci neviděli. Pak mi řekl, ať si sednu na kolo a počkám s tebou u lodiček. Tak jsem ti zavolal.“
„Stejně to nechápu.“ – Utrousil Martin. – „Je to všechno stále zamotané a nevidím hlavu ani ocas, jak říkala babička. Kostel, kniha, Gallus, magistr…“
„Buď zticha a dívej se!“
Pavel kývnul hlavou směrem k loděnici. Přijel tam hnědý meďour. Chvíli se nedělo nic. Pak světla zhasla a z auta vystoupili tři lidé. Poznali jsme Davida, Pavlova tátu a Veroniku Zirke. Chvíli stáli před restaurací a pak si sedli k jednomu ze stolků u mola.
„Marťas, nevíš proč jsme tady měli být?“
„Děláš si srandu? Už bych ti to dávno řekl. Nepůjdem tam? Třeba na to čekají.“
„Těžko. Podívej.“
Přijela černá limuzína. Vystoupil Lešek a otevřel zadní dveře. Když spatřili dalšího člověka, Martin nevěřil vlastním očím.
„Vždyť do je Gallus!! Vždyť říkali, že nežije. Podívej, je tam i Revenda.“
„Super. Máš cigára? Už to nedávám.“ – Zeptal se Pavel a ukázal Martinovi prázdnou krabičku.
„Na, ber. Mě nepomůže ani papež, natož někdo z arcibiskupství. Mimochodem, Pablo, zvoní ti mobil.“
„To je táta. – Ano, slyším?“
Martin napjatě sledoval výraz v obličeji svého kamaráda. Ten se ale nijak výrazně neměnil. Pavel se podíval na displej, schoval telefon do pouzdra a s klidem zavelel.
„Jedem!“
„Kam jako?“
„Za nimi, pospěš.“
– – –
„Kdo jim to řekne?“ – Zeptala se Veronika.
„Například vy, když už se ptáte.“ – S úsměvem odpověděl Revenda. – „Podívejme, už jsou tady.“
Kluci všechny pozdravili. Martin s otevřenými ústy pozoroval Galluse, který se na něj usmíval. Stále v rouchu kněžském. Seděl uvolněně a pohled šibala se z jeho očí nevytratil. Jen stáří se na něm podepsalo. Co naplat. Když se chlapci posadili, nadechla se paní Zirke k připravené řeči. Posunkem jí však Gallus naznačil, že radši promluví on sám.
„Chlapci moji. Je to už dlouho, co jsme se neviděli. Musel jsem se vytratit z této země, protože se na mě pověsily tajné služby. Lidé z různých institucí zkoumali mou minulost a pátrali po tom, zda jsem před mnoha lety napomáhal nacistům v různých čistkách. Sám jsem byl několikrát u výslechu a nakonec jsem se rozhodl, že pojedu. Informace o mé smrti byla až do těchto chvil více než potřebná. Nikdo neznal ani místo mého úkrytu v zahraničí. Jediná indície byla skryta v knize, kterou tady Martin naštěstí našel. Naštěstí, protože jinak bych se ani nedozvěděl, že se poměry v tomto státě úplně změnily. Teď, kdy už mi nic nehrozí, se můžu konečně svobodně nadechnout a i vám dvěma, vám všem říci pravdu. Plně chápu, že jste v posledních dnech prožívali muka a stres. Tak tedy, přijměte mou omluvu. Dar v podobě studia na prestižní církevní vysoké škole v Amsterodamu. S pomocí Boží z vás budou odborníci v oborech věd dle volby vaší i přání vašich rodičů, tedy lidí, kteří mi s otevřeným srdcem pomáhali v časech nelehkých.“
Gallus se odmlčel. Bylo ticho a vzduch se dal krájet. První vstal Pavel a protože to Martinovi přišlo správné, tak vstal také. Ani nevěděl, jestli má k Bohu dostatečně blízko, ale svou úctu neuměl jinak vyjádřit. Oba poděkovali.
„Tak teď jeďte klidně domů.“ – Řekl tiše Pavlův táta.
Konec první části …
Radovan Bazger, 27.12.2015