Píšeš blog, aby jsi to všechno ze sebe dostal, řekla mi moje přítelkyně. A má pravdu. Samozřejmě, že na veřejné stránky nepatří věci soukromé, ale o těch nepíšu, to mě celkem netrápí. Co mě docela zaměstnává mysl, je počet bláznivých počinů, které ohrožují městskou hromadnou dopravu. Já nevím, kde se to v těch lidech bere, že vstoupí do jízdy desítkám tun železa. Tolik případů za den, kdy chodci v pohodě kráčí na červenou přes přechod, a nebo přecházejí vozovku tam, kde nemají a nesmí. I chodec je účastníkem silničního provozu. Většina to dobře ví. Přesto se chovají, jakoby jim patřil svět a s pocitem neohroženosti působí potíže všem.
Zatímco strážnici se vesele baví na místě, kde se toho příliš neděje, o malý kousek dál se chodci rovněž vesele dopouštějí přestupků. Je to záměr – nepůsobit represivně? Jenomže pokud nebude nikdo dohlížet na dodržování zákonů, tak ty zákony ani nemusí vznikat. Zatímco se tedy všichni dobře baví, řidiči MHD pracují ve stresu, který je způsoben neustálým odvracením nehod a očekáváním možné kolize zejména s chodcem! Samozřejmě, že si jinak vážím práce policie a vím, že nemůže být všude. I drobné úpravy činnosti však mohou významně pomoci. Vždyť průjezd centrem Liberce je jak obrácené kuželky. Hlavně žádnou netrefit.
Nepíšu bezduchou kritiku. Tento text je třeba chápat jako podnět, nebo jako vyslaný signál například i zastupitelům, kteří se o město, dopravu a bezpečnost starají. Postavit zastávky, křižovatky, nakoupit lavičky, květináče a čekat na zázrak, to prostě nestačí! Navíc je dopravní značení často nevhodné a nepraktické, chybné. To je však jiný příběh. Situace je zkrátka taková, že pro chodce a řidiče převážně osobních motorových vozidel je větší prioritou dostat se před tramvaj, než dodržet dopravní předpisy a příslušné normy. To se pak vážně nejezdí dobře v prostředí, které je tolik rizikové. Vždyť na mnoha místech chybí jízdní pruhy a svislé značení je vybledlé, nebo zarostlé zelení.
Říká se, že řidiči autobusů i tramvají jsou jednou nohou v kriminále a druhou na krchově. Přesto se usmívají povětšinou a trpělivě vyčkávají, kdo si na nich opět smlsne. Ne, nehodlám tu brečet, neustále se opakovat a stěžovat si snad na práci. Jen až někdo řekne, že řídit autobus, nebo tramvaj je jen kroucení volantem a mačkání knoflíků, tak kdepak. To jsou i krizové situace, jízdní řády, jízdenky a terminály, další služby ve prospěch cestujících, starost o vozidlo, reakce na pokyny dispečinku, řešení závad, atd. Je to všechno úplně o něčem jiném, a bez lásky k tomuto povolání s občasnou romantickou vsuvkou taková práce dlouhodobě dělat prostě nejde.
Tramvaj by neměl nikdo omezit v jízdě, nebo ji dokonce ohrozit. V případě chodců jsou sice ohrožení především oni sami, ale to některým prostě nedochází. Je to všechno zdánlivě neřešitelný rébus. Ptal jsem se i dalších lidí v dopravním podniku, jestli by nebylo možné požádat právě městskou policii o součinnost, aby se více zaměřila na známá exponovaná místa, ale dostalo se mi odpovědi, že v zájmu zachování dobrých vztahů není možné žádat o změny dohledu nad pořádkem ve městě. Tak nevím, co si o tom myslet, tuším však za tím tak trochu politiku. Na druhou stranu ze zkušenosti vím, že potíže se žehlí vždy uprostřed pyramidy a na vrchol nic nedorazí.
Ona to není jen „Fügnerka“ a nádraží, ale i „Šalďák“, křižovatka u Chicaga, U Lomu, zastávky Kubelíkova, Staré pekárny, nebo Liberecká v Jablonci. Řidiči autobusů by jistě vyjmenovali několik dalších míst, kde si lidé pletou silnici s chodníkem a pěší zónou. Když jedou děti ze škol, pracující do fabrik, to se teprve dějí věci! Absolutně žádný respekt před jedoucím autobusem, a co teprve před tramvají, která může mít i v nízké rychlosti nepříjemně a překvapivě dlouhou brzdnou dráhu. Jistě – řidič s tím musí počítat. Právě, že se vším musí počítat! I s tím, že mu před kola naprosto schválně, záměrně a beztrestně vstoupí človíček s úsměvem a zdviženým prostředníčkem.
Nakonec stejně vše zůstane na řidičích, a také na takzvaných srdcařích, kteří dělají vše proto, aby vše alespoň trochu fungovalo, když jinak není vůle, nebo nejsou peníze. Na financích často všechno troskotá. Není na údržbu tratí, na nové vozy, vyšší mzdy pro řidiče, nebo i pro ty strážníky. Nejsou peníze vlastně ani na ty lavičky a lidé na zastávkách posedávají na obrubě, na zemi i na trávníku. Není na osvětu, kampaně v rámci bezpečnosti a další potřebné věci. Město je vyčerpané a nemá prostředky. Samozřejmě se ptám proč? Kdo tvoří díry v rozpočtu? Kdo není schopný napravit chyby minulosti? Patrně ten, kdo má zodpovědnost vyšší, než řidič, který vozí tisíce lidí denně.
Já vím, být v nějaké vrcholové funkci, tak třeba mluvím a píšu jinak. Viděl bych totiž ty příčiny. Jenomže jak se znám, naopak bych tlačil na to, aby lidi nepracovali ve stresu kvůli tomu, že někdo vlivný nedělá vše tak, jak by měl. Vážně tohle všechno se mi honí hlavou, když mi někdo vlítne před tramvaj a doufám, že nikdy nedojde k přímému střetu. Když jde o život a zdraví, tak musí vše ostatní stranou. I proto tvrdím, že prevence je tím nejsilnějším nástrojem proti neštěstí. Je to tak – píšu do blogu, abych to všechno ze sebe dostal. Píšu tady narovinu a otevřeně co si myslím. Proč taky ne? Ať už se to někomu líbí, nebo ne, je to všechno pravda!
… už totiž vím, kde se to v těch lidech bere, že vstoupí do jízdy desítkám tun železa. Tolik případů za den, kdy jako sebevrazi klidně vkročí na červenou přes přechod, a nebo přecházejí vozovku tam, kde je to zakázáno. I chodci jsou účastníky silničního provozu a většina to dobře ví. Přesto se chovají tak, jakoby jim patřil svět a s pocitem neohroženosti působí potíže všem. Proč? Protože můžou a nic jim za to nehrozí. Nikoho to nezajímá. Jen řidičům vstávají vlasy hrůzou, brzdy kvílejí a cestující padají jeden přes druhého. Řešit se to začne až ve chvíli, když se něco opravdu hrozného stane. Jako vždy.
Radovan Bazger, 15.10.2024
P.S: Kdo čekal článek o signalizaci pro tramvaje, tak promiňte mi, trochu se to zvrtlo. 😀