Vlastním oprávnění k řízení tak zvaně lehkých drážních vozidel. Je to zvláštní pojmenování, neboť ta drážní vozidla nejsou vůbec lehká. Obsazená souprava může mít klidně přes padesát tun. Ano – jsem řidičem tramvají a práce mě moc baví. Tak jako v každém povolání jsou dny plné slunce, pohody, a jindy se zas kazí na co člověk sáhne, nebo k čemu se přichomejtne. Někdy dojde k poruše vozů, jindy nastoupí problémový cestující, občas je provoz tak silný, že to v člověku vře. Jsou období, kdy tramvaj dost klouže a špatně se tak brzdí. To když začíná pršet, nebo naopak když koleje usychají. Ke skluzu a smyku dochází i na spadaném listí či takové té zimní břečce, a někdy jen tak. Některé tramky jsou dosti svéhlavé. V těch chvílích beru za velmi odvážné všechny lidi, kteří přecházejí trať před jedoucím vlakem. Jistě – vlakem! Ani na suchu to nebrzdí zrovna jako auto. Jízda železa po železe bude vždy jiná než guma na asfaltu. Asi nejhorší chvíle pro mě jsou ty, kdy mi někdo vběhne přímo do jízdy. Všechny brzdící okruhy v akci a stejně se ty tuny valí dál několik desítek metrů spřáhlem napřed. Chodci zamyšlení, se sluchátky, nebo menší děti zaujaté hrou, prostě kdokoliv nepozorný je v tu chvíli středobod vesmíru. Lidi dejte si bacha. Opravdu. I vy v těch autech. Tady skutečně nejde o nic jiného než o zdraví a životy. Pak mě samozřejmě naštve mladík v kapuci a s mobilem v ruce, kvůli kterému musím brzdit až mi padaj lidi ve vozech, a on? Vytasí jen neslušné gesto. No jo, stává se. Lidi jsou různí. Člověk si nesmí nechat zkazit den. Řidiči zkrátka mají i své profesní trable a trampoty. Takové tram-poty. Ze zimy do tepla a naopak, vstávání před kohoutem, ale nevadí. Jede se dál a s tramvají se zkrátka jezdí jinak, se vším, co k té práci patří. Řidič musí více předvídat, víc myslet za ostatní, být větší kliďas a brát tu práci tak nějak srdcem. Však ony tramvaje tu železnou lásku člověku vrací. Většinou jsou služby plné soustředění, ale zároveň pohody. Romantických chvil při pohledu na soupravu je spousta, nebo těch výhledů z kabiny do různých údolí, zákoutí, uliček a lesů, scenérií malovaných sluncem, k tomu břinkot spojů kolejnic, výhybek, zvonky a šelest nákolků, to je fakt hezká atmosféra. Když pak přijde cestující a poděkuje, rozloučí se, usměje. Nebo když z chodníků lidi mávají a ukazují tramvajky dětem. Nádhera. Někdy si tak říkám, že jako tramvajáci to město vlastně probouzíme i ukládáme k spánku. A nejen řidiči, ale i všichni ti, kteří se o celou tu dopravu starají na tratích, ve vozovně, nebo třeba na dispečinku. Autobusy nevyjímaje. Víte, když jsem byl malý, chtěl jsem řídit právě autobus. Zároveň se mi líbily vláčky, a to jak modely, tak i ta skutečná železnice. U tramvají se mi všechno nějak krásně spojilo a jsem prostě spokojený. Tak někdy naviděnou. Rád vás svezu 🙂
Radovan Bazger, 21.10.2022