Co všechno může zažít chlap ve sprše? Myslel jsem, že už to vím, ale kdepak. Tohle bylo nové. Opravdové, skutečné! Až tajemné. Fantazie vytvořila příběh téměř pohádkový. Přitom stačilo zavřít na chvíli oči a nechat padat kapky vody do vlasů.
…
… Stál jsem na kameni. Pod malým vodopádem. Očistu těla obstarala příroda. Prsty jsem urovnal své dlouhé černé vlasy a volně skočil do jezera. Na břehu v zelené a šťavnaté trávě ležely mé věci. Oštěp, tomahawk i nůž. Cítil jsem se v bezpečí. Jen tak bosý vydal jsem se pěšinou tam, kde žil jsem celý život. Do indiánské vesnice. U prvního týpí jsem spatřil svého staršího bratra, který jakoby čekal na můj příchod. Netrpělivě a zároveň klidně. Stál a hleděl do korun stromů. Najednou se krátce podíval i na mě, odhrnul kůži vchodu a zmizel v přítmí svého ležení. Vím, že mě hlídá. Už může být klidný. Vrátil jsem se.
Uprostřed osady seděly v kruhu ženy a byly docela hlučné. Obyčejně se zabývají běžnými věcmi. Sbírají a pěstují byliny k léčbě nemocí, pečují o mladé i staré, vyrábějí oblečení a nástroje, zpracovávají maso a kůži ze zvěře. Dnes bylo vše jiné. Překřikovaly jedna druhou a ve chvíli, kdy jsem přišel až k nim a pozdravil svou matku, zmlkly.
„Co se děje?“ Ptal jsem se.
„Včas se všechno i tobě ukáže.“ Odvětila nejstarší a naznačila, že mám odejít.
Po chvíli se opět ozval hluk díky ženským hlasům. Kráčel jsem však dál. Bylo by neslušné poslouchat když nejsem vítán. Zvědavost se mi však vlila do žil a chtěl jsem vědět co se stalo. Takovou poradu jsem ještě nezažil. Kde jsou vůbec muži? Kde jsou lovci a sám náčelník? Musím najít bratra. Možná tam nestál jenom tak.
Vstoupil jsem do našeho obydlí a tiše vyslovil bratrovo jméno. „Matho.“ Bylo ticho. „Matho, jsi tu?“
Hromada bizoních kůží najednou úplně změnila tvar. „Jsem tady, bratře. Proč mě budíš?“
„Pověz mi co se to děje. O čem ženy rokují a nechtějí abych se to dozvěděl?“
„Nechtějí abys to věděl. Zatím. Tak se neptej a odejdi.“
„Dobře, a řekneš mi aspoň kde jsou lovci? Kde je otec? Týpí náčelníka má vykasané krytí a oheň šamanův téměř vyhasl. Byl jsem pryč sotva den a tady se něco stalo.“
„Jsi součástí kmene Nassoba, bratře. Dobře víš jaké jsou naše zvyky. Přemýšlej, Harsane. Soví drápy kolem tvého krku nemáš jenom tak. Jsou znakem tvé moudrosti. Přijdeš na to sám a brzy.“
Za osadou na skalách sedával jsem často. Přemýšlel jsem o všem, co mě doposud naučil život v této krajině. Znovu jsem usedl na kámen porostlý mechem. Přede mnou se v trávě plazil had a za ním ještě jeden. V té chvíli mi to došlo. Veliký Manitou mi odpověď dal. Vždyť já dospěl. Stal jsem se lovcem. Jak mi bratr naznačil, jde o zvyky kmene. Lidé Nassoba hledají pro mladé muže nové ženy v jiných končinách. Ano! To je určitě důvod nepřítomnosti lovců. To je důvod, proč mě poslali samotného k jezeru Nakará hledat modrý květ. Já ho sice nenašel, ale splnil jsem povinnost. Myslím, že chtěli prostě odejít beze mně. V tom mě z úvah vytrhl dusot koňských kopyt. Vracejí se! Musím je vidět.
Běžel jsem dolů hnán vlastní nedočkavostí. Už jsem zahlédl skupinu lovců. Muži v ohradách seskakují z koní a nechávají je volně pást a pít z tichých vod potoka. Osadou jsem už kráčel pomalu. U vyhaslého ohniště nedaleko totemů jsem se setkal s otcem. Nebyl jako vždy mlčenlivý. Hlasitě promluvil.
„Harsane. Rád tě vidím. Rád tě uvidí i náčelník. Měl bys k němu jít. Žádá tě o to.“
Položil jsem otci ruku na rameno a poděkoval.
„Máš modrý květ, Harsane?“ Zeptal se náčelník sotva jsem vstoupil do jeho obydlí.
„Nenašel jsem ho.“
„Nevadí. Ženy jich mají dost. Je to rostlina, kterou používáme na výrobu barev. Asi ji sezobali ptáci nebo vytrhal skunk. Hlavně že jsi tady. Nebudu ti lhát jako děcku. Chtěli jsme odjet bez tebe a jinak to nešlo, než ti dát úkol. Jsi lovec stejně, jako všichni naši muži a měl bys příliš mnoho otázek. Cítil bys hanbu, kdybychom tě jen tak nechali se ženami.“
„Proč jsem nemohl jet s vámi?“
Náčelník Weayapun strhl dílec svého stanu až mě to náhlé světlo oslepilo a pokračoval ve své řeči. „Vidíš tu dívku tam u ohrady? Pro ni jsme jeli. Ta bude tvá. S příchodem vlků ze severních plání stane se tvojí ženou. Bojovat o ni s nikým nebudeš. Její kmen prošel těžkou zkouškou na útěku před ohnivou bouří nedalekých lesů. Přežila jen ona.“
Otázek jsem měl v hlavě neskutečně moc, ale nahlas jsem vyřkl pouze jedinou. „Bude mě chtít?“
„Je nám vděčná, Harsane. V prérii by sama dlouho nevydržela. Jdi klidně za ní. Howgh.“
Věděl jsem, že takový den jednou nastane. Přesto jsem se cítil zmatený a překvapený. Jako medvědí mládě když vidí poprvé rybu mrskající se ve snaze dopadnout znovu do vody. Nad osadou právě kroužil velký pták a sledoval mé kroky stejně bedlivě, jako ta dívka. Naše pohledy se střetly a neuhnuly dokud jsem nedošel až k ní. Co si asi myslí? Její oči ke mě promluvili dřív než ústa.
„Vím kdo jsi. Jen ty nevíš o mě nic.“
„Jak ti říkají?“ Zeptal jsem se a chtěl jsem ji z tváře setřít slzu. V tom mezi námi prolétl šíp a zabodl se do kůlu ohrady u které jsme stáli. Dívka leknutím uskočila a já vytrhl prut mě tak známý. Jsou to pera lovce Mathoa.
Zařval jsem tak hlasitě, až se lidé ve vesnici otáčeli směrem k nám. „Bratře co to má znamenat? Mohl jsi nám ublížit!“
„Mám za úkol tě hlídat. Můžeš s ní mluvit, ale nesmíš se jí dotknout. Ani ona tebe. Jmenuje se Tokahani a je dcerou náčelníka. Osud jejího kmene už je ti znám, ale osud našeho kmene nezná vůbec nikdo. Všichni budeme čekat a hledat vlčí stopy. Do té doby zůstanete čistí. Taková je vůle šamanova, kterou vyslovil u poradního ohně.“
Když bratr vedl Tokahani do týpí nové rodiny, podíval jsem se jí znovu do očí. Byla smířená, opuštěná, zároveň odhodlaná. Silná. Ten krátký pohled do mě vryl i jedno velké přání, aby s námi všemi tady byla ráda, a se mnou navždy šťastná. Neměl jsem za zlé nic, co vykonal Matho. Určitě bych jednal stejně. Musím ale uznat, že svůj luk ovládá skvěle. Otec to ví moc dobře. Musím bratra pochválit před matkou. Šel jsem tedy znovu tam, kde ženy pracují a probírají strasti kmene Nassoba. Už mě nevyhnaly. Možná i proto, že potřebovaly pomoct uklidit ty kůže. Nebe bylo temné a začalo pršet …
…
Kapky vody znovu omývaly mou tvář. Byl to jen okamžik, ale viděl jsem vše tak reálně a zároveň jako ve snu. Řeknu vám, ta sprcha je skutečně skvělá věc. Dokáže člověka přenést do světa zázraků a ohýbání času. Ve zlomku vteřiny vytvoří příběh. Jen tiše žasnu.
Radovan Bazger, 20.10.2022