Poslední dobou si rád nosím kávu do práce. Z domova, obchodu, nebo z príma automatu ve vozovně. Prostě dobré kafe v kelímku s víčkem a pochutnávám si na tom, co mi dává pocit energie a trochu toho kofeinu. Hned mi ta služba jinak plyne a utíká. Ve čtyři hodiny ráno, v odpolední dopravní špičce, nebo pozdě večer, kdy už město usíná, téměř vždy mám kávu u sebe v kabině.
Nepiju toho zase moc. Ono mi těch dvě a půl deci vydrží třeba půl dne. Studená káva mi vůbec nevadí. Navíc si ji užívám jen na konečných, nebo na zastávce, když nastupuje hodně lidí. Paradoxně mě uklidňuje. Možná víc ten rituál, než samotný nápoj. Dneska mě tak napadlo, že by nebyla špatná ve městě nějaká super tram-kavárna. Dokonce by mohla být i pojízdná.
Jako řidič tramvaje mám asi zkreslené představy o podnikání. Sám bych se do toho nikdy nepustil, ale třeba to jednou někdo zkusí. Já se dál budu radši držet těch knyplů a pedálů. Baví mě to, tak co bych měnil? Leda tak množství, příchuť toho kafe a nebo kelímek za termosku. Jen ať se dál valí ty tuny železa po správné koleji. Budu spokojený já, cestující a všichni kolem kávovin.
Tak až uvidíte tramvajáka s úsměvem na tváři i v tom šíleném provozu a se spoustou lidí za zády, věřte, že je v pohodě i když je ta práce náročná, zodpovědná a někdy i nebezpečná. Má totiž svoje kafe a partu skvělých kolegů v tramvajích i autobusech, kteří si mávají z vozu do vozu při každém kole, jakoby se viděli poprvé. I to je na té práci fajn. Ten pocit, že nejsem sám …
Děj se co děj 🙂
Radovan Bazger, 22.6.2023