Sedím před domem. Nedaleko štěká pes. Někdo prochází ulicemi města. Kdosi neznámý. Nový. Možná ztracený navrátilec. Nevím. Štěkot se ozývá po celé čtvrti. Ten člověk se blíží. Už slyším jeho kroky, i zrychlený dech. Vidím stín a plášť. Klobouk vražený do čela. Postava v černém oděvu už jen metrů pár stojí tu přede mnou a já vůbec netuším, co je to za člověka. Psi najednou všichni zmlkli. Jen na pile za ohradou něco vyplašilo hejno holubů.
Ten chlap se sehnul, vzal hrst slámy a očistil si špičky bot. Narovnal se a konečně sejmul klobouk. Byl opálený. Celý zaprášený. Oči klidné a černé jako noc. Podíval se na mě a pronesl jen:
„Zdravím. Potřebuju koně.“
„Záleží.“ Odpověď byla ode mě dost drsná, ale působivá.
„Jako, že se vám nelíbím, nebo tady koně nejsou?“
„Jsou tu jen pro ty, kteří mají prachy, nebo ruce k práci. Mimochodem, já jsem Miguel.“
„Dominik. Tak mi říkají. Ruffus. Od velkých jezer ze severu.“
„Miguel Pontanoa. Támhle od lesa mě matka přitáhla. Jako mládě jaguára. Šátek v zubech držela a v rukou vědra s vodou. Musela mít hlad, jinak totiž nevím, proč by něco tak ošklivého tahala domů, ale nějakým zázrakem jsem přežil. Jenomže do dneška jsem si žádného koně nepořídil. Tak to zkuste jinde, chlape.“
„Nemám náladu na žerty, ale nic proti tobě nemám, tak se v klidu rozloučím.“
„Já mám proti tobě jen starýho Walthera, ale naposled z něj vyšla rána před dvanácti lety, tak ho nechám radši v kredenci a tobě přeju dobrý pořízení.“
Muselo to být slyšet až v Louisianě, jak mi spadl ten balvan strachu ze srdce. Můj kůň ve stodole se naštěstí ani nepohnul. Kdo ví, co měl ten Dominik za lubem. Mohl by mi Tulipa i ukrást. Nebo tlačit na prodej, pak mě odprásknout a ukrást koně až pak. Časy jsou zlý a špatný kšefty ničí lidi každým dnem. Svýho koně neprodám. Nikdy. Jenomže, kam teď jako šel? Dole za tratí koně jsou. Hodně koní. Jestli má dobrý nos, tak půjde určitě tím směrem. No nic, zvědavost vyhrála už tolikrát, nebudu s ní zbytečně zápasit. Je čas vyrazit. Walthera beru pro jistotu sebou.
Zamířil jsem rovnou do kanceláře našeho šerifa. Měl by vědět, co se tady potuluje za lidi. Jako vždy mě překvapil. Stál s hvězdou na hrudi uprostřed široké ulice a sledoval oblak prachu, který se zvedl v dáli za městem. Dostavník už vyhlíží všichni. I holič Gregor vylezl ze své špinavé sluje a nedaleko Saloonu se chichotaly dámy s papírovými růžemi ve vlasech. Došel jsem až k němu a řekl, co mě potkalo za štěstí v podobě nezvané návštěvy. Zbytečně. Už věděl o chlapovi jménem Dominik. Já se ale nenechal odbýt.
„Jako náš strážce zákona bys mi měl poradit, co dělat, když mám špatnej pocit z nějakého lumpa?“
„On ale není lump.“ Řekl klidně šerif Mark a posunul si klobouk více dozadu, až mu spadl z hlavy a zůstal viset na tkanicích. „Je to můj přítel. Bývalý voják a teď pracuje, jak bych tak řekl, pro dobrou věc.“
„Dobře, Šerife, věřím ti, ale mám otázečku. Je to krádež, když je majitel koně mrtvý a není nikdo, komu by spadlo dědictví do klína? Já měl prostě strach, že mě voddělá!“
„Milý, Migueli. V tu chvíli patří kůň vládě Spojených států, tak by asi sloužil tady se mnou. Tulip je krásný hřebec, nemusíš mít o něj strach. Na sebe dávej větší pozor a hlavně už zahoď ten rezavej krám, co máš na opasku.“
„Walthera? Nikdy! Víš, Marku, já na novou zbraň nemám.“
„Víš ty co, přijď večer. Je tam něco zabavenýho, tak se nějak domluvíme na nějaké protislužbě. Občas potřebuju vytáhnout vozy z propastí a ten tvůj svalovec má síly za dva. Večer tě čekám.“
„Spolehni se. Šerife.“
Ulicí směrem k nám už se hnalo dvojspřeží. Zaprášený vůz trpěl přítahem brzdy a provazem vedený kůň bez sedla vzpínal se za kufrem dostavníku. V tom se rychlým krokem hnal k tomu koni můj starý známý. Řval na celé město jak smyslů zbavený: „Šerife! To je můj kůň. Hej, vozko, kde jsi ho vzal? Filberte, klid, klid, Filbe stůj.“ Dominik Ruffus hladil hřebce a bylo to vlastně dojemné. Konečně mi ten muž připadal lidský. Šerif si však chytil pouzdro svého kalibru a sledoval každý pohyb kočího. Vůbec se mu nelíbil a já se ani nedivím. Měl na sobě jen rozepnutou, nápadně zdobenou košili, kalhoty bez opasku, a jinak nic. Ani boty. Nic. Hned seskočil z vozu a rovnou se sevřenou pěstí na Dominika.
„Vždyť jste nás přepadli. Ty a ta tvoje banda!“
Dominik ho odstrčil. „Co to říkáš? Lžeš!“
Pustili se do sebe. Chytili za límce a už to vypadalo na pořádnou bitku, když v tom zakročil Mark. Vlítl mezi ně a rozdával rány. Pár jich také od košiláče schytal. Až se ta jeho hvězda ocitla v prachu městské ulice. Zbraň však nechal v pouzdře. Zvládl to. Hrubou silou musel krotit oba a nakonec se rozhodl výtečníky zavřít. I Dominika. Dokud se vše nevysvětlí. A já byl, přiznávám, docela rád. Než ale zapadly těžké dveře stanice, šerif na mě zavolal svým hlasem chraplavým. „Odveď toho koně k sobě, Migueli.“
„Fajn! A mám teda večer přijít?“
Odpovědi jsem se nedočkal.
Bylo ticho. Tak hluboké ticho, jaké v tomhle městě dlouho nikdo nezažil. Jen větrem otevřená okenice nedaleké pošty přerušila tu podivnou chvíli. Lidé se už rozcházeli a je mi jasné, o čem si budou dlouho do noci povídat. Ještě jsem se ohlédl tím směrem, odkud k nám dostavník přijel. Cesta nízkým kaňonem byla stejně tajemná a přímo vyzývala k tomu, aby se člověk vydal kamsi do neznáma. Jenomže kam? Všude je to divoký. Zvedl jsem tu utrženou hvězdu ze země, odvázal Filberta a pomalu ho vedl pryč. „Tak, můj milý Tulipe, vedu ti kamaráda …“
– To be continued –
Radovan Bazger, 20.6.2023
Těším se na pokračování. Bude? Nebo si tu jen ‚odkládáte‘ nápady a náměty? Hezký den
Možná bude i pokračování. Děkuji.