Veškeré krize a procesy marnosti nejen ve stavbě celé civilizace, ale i v cyklech počasí, přírody a Země jako celku jsou zjevně důsledkem naší činnosti a chybných rozhodnutí. Mám prostě pocit, že žijeme naprosto špatně a neurvale. Jsme prakticky rozmazlení. Čerpáme více zdrojů, než tato planeta může vyprodukovat. Kvůli obživě cestujeme daleko s obrovskou spotřebou paliv a energie. Suroviny, polotovary i hotové výrobky transportujeme stovky kilometrů, nebo rovnou přes půl planety. Abychom cokoliv vyrobili, bereme přírodu útokem a divou zvěř jako rukojmí. Velice náročné jsou i naše domácnosti. Tedy především v tom takzvaně vyspělém světě. Vytápění, chlazení, spotřebiče. Kvůli tomu, abychom se nasytili, vytvořili jsme systém vzdělávání a práce v různých odvětvích lidské činnosti, tedy systém, v němž dochází k obrovským rozdílům ve vynaloženém úsilí a zisku jednotlivců. Navíc s prvky vykořisťování snad a doufejme jen v rámci jednoho živočišného druhu. I zde mám pochybnosti.
Místo studia života domorodého obyvatelstva v zázračně tichých a krásných koutech světa, snažíme se tyto skupiny lidí změnit a vyčerpat z jejich prostředí další jednotky kapitálu výměnou za peníze, mobily, oděvy a celkově konzumní způsob existence. Stavíme školy, předáváme zkušenosti, nabízíme léky, ale především práci za odměnu, která neodpovídá vynaloženému úsilí. I ostrovy, které byly donedávna nedotčeny, trpí těžbou dřevin a dalších materiálů. Přitom tamní lidé žili spokojeně a po celá tisíciletí nepotřebovali víc, než jim mohla příroda dát. Co mají teď? Jen příslib vzestupu. Reálně však dojde pouze k drancování a za pár let nebudou mít nic, než naději na útěk. Tak přistupuje moderní člověk ke všemu. Inteligence mu dovoluje ovládnout vzácné a zajímavé technologie. Šance na přežití však klesá. Lidé vyspělého světa se stali závislými na elektrické energii. Dávné schopnosti setrvat a uživit se v čisté přírodě ztratili.
Něco se musí stát. Musí dojít k velké globální změně. Ke všemu mám takové tušení, že život jako takový na planetě Zemi zůstane zachován, pouze dojde k nepřirozené eliminaci právě člověka. Zničí sám sebe svým sobeckým přístupem. Velké množství živočichů a rostlin už kvůli nám vyhynulo a další jsou na pokraji zániku celých druhů a rodů. Jak si vůbec ceníme života? „Podřezáváš větev i vlastním potomkům a to je vážně k zamyšlení, vážený člověče Rozumný“. Kdepak. Mám pocit, že označení Sapiens se k nám už nehodí, ale kdo vidí budoucnost? Vlastně jsem nechtěl psát tak negativně. Mnoho jiných alternativ sice nevidím, ale třeba se ještě dočkáme posunu správným směrem. Cesta podle mě vede tak trochu zpátky. Zpátky ke kořenům. K půdě, k lesu, k řekám a jezerům. Přírodě jako celku. Pokrok za cenu milionů obětí je nehumánní. To radši budu lovcem, sběračem, pasáčkem krav, nebo roztloukat a kropit na poli hutnou hlínu, než žít s pocitem marnosti a vědomím, že děti budou trpět.
Radovan Bazger, 19.6.2023