Miluju ty služby, kdy jsem naprosto v pohodě. Kdy mým stoickým klidem nepohnou ani nezbední cestující, ani rádoby řidiči, ani jiné taškařice na trati. Tak, jako právě dnes. Je sobota, sníh se leskne v nízkém odpoledním slunci, vysílačka mlčí. Neděje s nic mimořádného a to je super. Krajina kolem trati, tolikrát viděna, přesto vůbec nezdá se okoukaná.
Vůz trochu klouže, obzvlášť v Jablonci, to ovšem náladu nekazí. Když pak cestou zpátky sjíždím z Nové rudy k Lomu, všímám si, jak červánky podbarvují siluetu města, kterou tvoří obrysy libereckých panelových domů a věžičky historické části. Nebe hoří a pantograf jiskří díky tvořící se námraze na troleji. Tak hlavně nezůstat bez napětí.
Všechno je fajn. Ještě aby ne, když si sedím hezky v teple kabiny. Říkám si, jak se asi řídily ty staré tramvaje, často bez topných systémů, kde mrzli nejen lidi v salónu, ale hlavně řidič stojící celou službu na svém stanovišti? Některé dnes již historické tramvaje neměly ani stěrače, řidič tak musel stáhnout okno a sám setřít sníh, nebo kapky deště.
Dnes je úkonů během služby také dost. Především před výjezdem z vozovny na trať a pak kontroly vozů a zařízení na konečných. Když pominu manipulace s výhybkami, řešení závad, rozpojování, nebo doplňování písku, je to celkem pohoda v příznivých podmínkách. Trochu se pereme spíše s teplotami žhavého léta, ale to je úplně jiný příběh.
V současné době spočívá náročnost tohoto povolání v něčem jiném. Provoz na komunikacích je mnohem hustší, než před padesáti, nebo dokonce sto lety. Jenomže teď píšu o své, až téměř romantické službě na lince jedenáct, tak jen žádná negativa. Na zastávkách lidé mrznou. Tak prosím, nastupte si. Kochejte se všichni. V Jablonci je sněhu ještě víc 🙂
Radovan Bazger, 23.1.2025