Neznámé mantinely

Malé zamyšlení nad velkými věcmi. To jsem celý já. Sice to nic nepřinese, ale musím se občas zabývat i něčím velkým, abych ty malé každodenní a samozřejmě mnohem důležitější záležitosti lépe pochopil a vstřebal. Zahltit mysl je překvapivě jednoduché a naopak složité je se tomu bránit. Mám proto osvědčené principy, které naštěstí pokaždé vedou k optimismu. Někdy je to až k neuvěření, ale systém funguje.
Události ve světě jsou tak překotné, že asi nemá smysl zabývat se vším a už vůbec ne najednou. Co mi ale běží hlavou, když si tak pročítám zprávy z politiky, oblasti investic, vědy, prostředí technologií, je nadčasová úvaha o přirozenosti. Je člověk ještě kompatibilní s přírodou?
Přetváříme si životní prostředí. Všechno upravujeme, dolujeme, stavíme, tvoříme a zároveň ničíme. Měníme planetu a všechno tak, aby se lépe žilo. Posouváme mantinely. Dokonce se nebojíme zasahovat do organických sloučenin a nukleových kyselin tvořících DNA. Modifikované rostliny, živočichové, potraviny, na řadě je sám člověk. Bezpochyby k tomu dojde v zájmu eliminace nemocí. Co to však způsobí, je ve hvězdách.
Donedávna byly všechny mutace v podstatě naturální. Následně nastala doba znečištění životního prostředí uměle vytvořenými látkami a bohužel i zamoření z důvodu použití jaderných technologií. Přesto je někde v pozadí otázka, jestli s tím vším příroda počítala. Nebo vesmír. Boží prozřetelnost snad. Může být všechno to, co se děje součástí evoluce? Kdo rozhoduje o tom, co je a není přirozené?
Když vznikaly první mikroorganismy, byl v nich zapsán nějaký plán vývoje až po nejmocnějšího tvora života, který dokáže svou inteligencí překonávat překážky? Trochu to svádí k tomu, abychom si to mysleli, abychom ospravedlnili každý použitý i zneužitý objev výzkumu. Jenomže realita je poněkud složitější. V laboratořích se odehrává něco, co na první pohled je pod absolutní kontrolou zkušených a vzdělaných jedinců. Každý pokrok však sebou přináší rizika nepoznaného.
Můžeme jako lidstvo dosáhnout dokonalosti. Narostou nám křídla a doletíme na Proxima Centauri, budeme zdraví žít jednou třeba tři sta let, svět bude syt, napojen, národy dosáhnou věčného míru, ale každý takový vzestup bude něčím limitován. Objeví se nové problémy. Vyvstanou doposud neznámé obavy, záhady, neprobádaná území. Najdeme-li život jinde, posune nás to, nebo spíše vystřelí zas na novou úroveň.
Je v tom nějaký archaický plán? Netuším. Sami jsme přece zodpovědni za osud lidstva a to i přes obsáhlé teorie o vzniku Homo Sapiens, popisující vliv entit z jiných dimenzí či hlubin kosmu na naše předky. Předpokládám, že Darwin měl pravdu a vše bylo vždy jen dílem náhodných událostí, přirozeného výběru a schopností organizmů.
Nebo se pletu? Až objevíme jinou živou planetu, nepůjde o zásah do tamní evoluce? Nemusí jít hned o genovou manipulaci. Už samotná informace dokáže ovlivnit příliš mnoho věcí a sled událostí naprosto a fatálně destabilizovat. Otázka jsoucna v budoucnu zůstane patrně nezodpovězena. Tok času je paradoxně vždy o krok dál a naše vědomí to ani neregistruje.
Pokud si tedy hrajeme na velkého Otce, který manipuluje živoucí jedinečností, snad se konečně naučíme napravovat chyby a i tu Matku přírodu alespoň tady na Zemi uzdravovat. Zatím je totiž tahle modrá planeta tím jediným místem v nám známém vesmíru, kde mohou vyrůstat a hrát si naše děti. Věřím a doufám. Dokud Slunce nevyhasne …

Radovan Bazger, 24.1.2025

Možnosti sdílení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *