Vydal jsem se na tenký led tímto dosti komplikovaným textem.
Existence Boha je v mnoha podobách diskutována. Cítím potřebu napsat k tomu pár řádků. Nechci si nemístně dobírat žádné náboženství. Ani znevážit něčí víru. Je myslím každého věc v co věří a jak svou víru projevuje, aplikuje a šíří, pokud tím nečiní nic, co by jiným mohlo vadit. Do nitra člověka jen stěží někdo pohlédne. Jan sami v sobě můžeme uchopit jádro myšlenky, která nějakým způsobem podpoří přísun energie a síly tak mocné, že dokáže na dlouho uzemnit, ale i nadchnout a dohnat k euforii ne nepodobné transu.
Zažili jste to někdy? Stav, kdy bytost lidskou ovládne absolutní štěstí, přítomná láska, a mysl září jako střed galaxie? Nebo rozpoložení zcela opačné, náladu ponurou, depresi, která své šedé plátno rozprostře v každičký kout duše až se člověk dusí? Oba extrémy jsou možná až nebezpečné a je dobré se o ty emoce s někým vnímavým podělit. Můžeme se svěřit přátelům, zajít na terapii, sdílet své city s osobou blízkou a milovanou, nebo vstoupit do kostela. A to i v případě, že nejsme věřící. Je opravdu těžké to pochopit.
Co se odehrává v nitru člověka, v srdci, nebo v mozku? Je dokonce možné, že takzvaná duše, to Já, to vědomí sebe sama nepochází ani z jedné části těla samostatně. Nejde například o komplex? Vzájemnou symbiózu tvořící harmonický stav? Naopak disharmonie může působit na orgány těla a dokonce ten vliv obousměrně působící navodí lokální nemoci. Kupříkladu. Vždyť vše se vším souvisí a přesto, že nechci zasahovat do esoteriky nebo východních teorií, neubráním se dojmu, že člověk, ale možná i zvíře, vytváří jen obal schopný přežití na této planetě.
Můžeme se bavit o molekulách, atomech, chemických a fyzikálních zákonitostech, biologii a dalších oborech, které jsou dnes schopny rozebrat vše na nukleony, fermiony, kvarky a bosony, přesto se k žádné skutečné božské částici ani nepřiblížíme. Není hmatatelná a není vidět. Snad se jednou podaří vysvětlit záhady vesmíru jiným způsobem. Vždyť vše kolem nás, hmota, antihmota, klidně i nicota a zároveň velikost prostoru v němž máme možnost přemýšlet, si pohrává s lidskou duší. Už jen to, že tyto věci studujeme nám dokazuje, jak přirozené a přitom vzdálené je vše, co chceme tolik znát.
Čím víc lidská věda otvírá, tím více se ukazuje, jak složitý je svět a vše, co na své objevení teprve čeká. Konec je v nedohlednu. Naopak se vzdaluje a až si budeme schopni uvědomit svou malost a experimentální jsoucno, teprve pak snad přijde okamžik prozření. Možná nejde o Boží existenci, ale o přítomnost. Jako takovou si ji málokdo připouští. Snad opravdu jen ti, kteří ve své víře vidí absolutní jádro všeho a vidí Boha ve všem, co se na světě stane. Já takový nejsem a přesto, že o těchto věcech přemýšlím celkem často, i do kostela občas zabloudím, nepovažuji se za věřícího dle církevních hodnot.
Ptal jsem se vždy na totéž. Jak může Bůh dopustit veškerá ta příkoří, která se na Zemi dějí? Proč umírají tisíce lidí na různé nemoci, strádají hladem a žízní, zmírají v sutinách po zemětřesení, na válečných bojištích? Odpovědí může být například život v divočině africké savany, nebo zánik planet, galaxií a další destrukční události. Vnímám i podstatu zániku a vzniku. Můžu si představit fénixův paradox koloběhu všehomíra živený veškerou minulostí a pamětí skrytou v neznámé substanci, pro kterou máme jako lidé obzvláště slabost. Tou neuchopitelnou veličinou je samotný čas!
Dokonce si jednou budeme myslet, že jsme schopni jej ovládat, ohýbat, pohybovat se v jeho strukturách a stavět další věže Babylonu. Vždy půjde jen o úhel pohledu a nakonec zjistíme, že stojíme na prahu všeho. Zase na začátku. Otevřeme novou knihu Genesis. Má vůbec smysl číst o vzniku vesmíru, když to, co bylo už neexistuje, a co přijde ještě vidět není? Připouštím, že takové úvahy jsou především dílem subjektivity a přirozené zvědavosti, kterou má zřejmě každý z nás ve své DNA. Ano, zůstaneme v bludném kruhu. Tak kde Jsi? Bože, kde Jsi?!
Je ticho. Věčně se budeme ptát, jestli je samotný čas Bohem …
Radovan Bazger, 10.2.2023
