Pro někoho kdysi dávno, pro mne součást vzpomínek. To jsou Velikonoce roku 1986. Tyto svátky jara jsou nádherné. Obzvláště pokud je slavíte na Slovensku. V malebné a živoucí obci táhnoucí se údolím Olešňanky až po soutok s řekou Kysucou. Na březích a kopcích byly a jsou stále domy zděné i původní dřevěnky. Lidé hodní a pozorní, zároveň nesoucí tíhu svých starostí i práce, přesto zpěvní a usměvaví. Takové prostředí mne obklopovalo a snad i nevědomky fascinovalo. Krásná příroda a konec zimy ohromí i velmi mladou duši. Věřte …
Já byl tehdy skoro desetiletý klučina a své dětství jsem si užíval včetně venkovských dobrodružství. Většinu víkendů a každé prázdniny jsme jako děti trávili v této oblasti hor, polí a luk. Byla to nádherná doba věčně roztrhaných tepláků, štěrkem rozedřených kolen, boulí a výprav za poznáním s partou přibližně stejně malých a otrhaných nezbedů. Hledali jsme prameny potoků, sousedům odnášeli koťata a sbírali dary hor pro hezké holky. Tedy spíše pro výměnný obchod s nimi. O rošťácké nápady nebyla nouze a návraty do chalup nebyly jednoduché.
V neděli ráno sebou děda vzal drobotinu a šlo se na proutí. Studenou rosou v kožených topánkách jsme zvolna táhli k řece. Za svitu slunce jsme malými nožíky řezali ohebné proutky. Každý kluk musel mít nůž a při každé příležitosti ho také použil. Nebyl jsem výjimkou. Nakonec jsme se dědečkovi stejně rozutekli. Ještě natrhat kvetoucí kočičky a prohlédnout válečné bunkry v křoví na staškovské straně. To se musí. Co kdyby nám jiné děti chodily do úkrytu? Najednou slyšíme silný hvizd – zvuk stoupá do zalesněných strání. Děda nás volal k obědu.
Já a bratranci jsme dorazili akorát včas. Babička nasmažila polesníky. Ty nádherně voněly celým stavením. Takové bramborové placky jinde nikdo neumí. S rukama i celou pusou od másla se po obědě umývám a jako dnes i tehdy oknem koupelny vidím do zahrady a dům strýka. A taky jsem zahlédl tu starou kočku, která mi nejednou doškrábala obličej. Prosvištěl jsem chodbou, zaslechl jen babku a její „kde letíš?“ – otevřel vchodové dveře a zůstal jsem stát. Viděl jsem tátu a dědu jak sedí na lavičce a pletou z proutí korbáče. Tak jsem si to taky zkusil.
Ženy vařily, pekly, zdobily dům a s pomocí nás všech se vše připravovalo na návštěvy a oslavy Ve’lkej noci. V malé kuchyňce před vrátky do zahrady se ve velkém hrnci vařilo pro prasátko. To vám byla vůně. Opravdu. Vždy jsem chtěl ochutnat alespoň ty brambory z vroucího hrnce. Slepice kdákaly, pes tahal řetěz po kamenném dvorku a kolem domu projel povoz tažený koňmi. Navázali jsme ještě na pomlázky pentle, které nám holky daly za natrhané kočičky. Vše bylo připraveno. Ptáci štěbetali a na cestě se sousedova dítka rvala o dřevěnou pušku.
Byla neděle odpoledne. Dědeček přišel do obývacího pokoje, sedl si na stoličku a začal hrát na svou stařičkou a krásnou mandolínu. Strýc se přidal s kytarou a saxofonem, táta vzal do rukou heligonku a bylo veselo. Babka i krstná mamka a všichni ostatní zpívali, popíjelo se červené vínko, nebo borovička. Nikdo se neopíjel. Jen tak pro náladu a na sváteční pohodu. K večeru zas bylo třeba postarat se o dobytek a také všechny další hladové krky. Přesně v tomto pořadí. Byl to nádherný den a jako kluci jsme se už opravdu moc těšili na velikonoční pondělí.
Ráno jsme se vyoblíkali, vyšňořili, upravili jsme si ještě pomlázky a doplnili povinnou výbavu. Zatímco někteří dospělí chlapi sebou brali lahvinku, tak malí chlapci měli vždy rozprašovač s voňavkou. Případně jen s čistou vodou. Taky jsem svoji sestru tehdy zmáčel od hlavy až k patě. Tedy nejen já! Holky obecně ten den voněly jak parfumerie. Kluci je nejen „valili“ korbáčema, ale cákali vodu ze všeho, co bylo po ruce. Voda se lila z kýblů, hrnků, ze zahradních hadic a dívenky i ženy pištěly a utíkaly – většinou pro vajíčka, pro klobásky, pro štamprle bílého.
Všechny dveře tehdy bývaly otevřené. Od chalupy k chalupě. Po celé vesnici chodili mládenci, děti i chlapi se zpěvem a taškou vykoledovaných darů. Byl to den, kdy se lidé radovali, navštěvovali a povídali si o všem možném. Co bude třeba zrobit, jaký bude rok a staříci vzpomínali na svátky minulé, na dávno zapomenuté zvyky, zážitky i pověsti z období probouzející se země. Voda v řece jiskřila v jarním slunci. Šuměla, bublala a plynula dál. Přeskakovala kameny a od spádu ke spádu odnášela poslední zbytky sněhu, písek a suché větvičky.
Z Potôčkov až k Podvysokej, všude bylo slyšet řehtačky, smích, zpěv mládenců a veselý pokřik děvčat. Jako malý kluk jsem vše vnímal dětskýma očima. Svět byl veliký a každý zážitek nevšedním snem měnícím se v realitu, kterou dokáže člověk nejvíce ocenit až v samotné vzpomínce. I dnes je velikonoční pondělí. Syn právě odešel s kamarády na koledu a od mé ženy i dcery jsme už vajíčka dostali. Taky to řádně schytaly proutím. Vždyť Velikonoce jsou také oslavou koloběhu života, vzkříšení, plodnosti, zrození, rozkvětu přírody a příchodu jara …
Každá chvíle prožitá na Kysuciach byla a navždy zůstane pro mne velkým svátkem.
Radovan Bazger, 5.4.2015