Nebudu psát o navázání spojení se štábem, nebo o pevnosti lepených spojů. Popisovat chování subatomárních částic rovněž není to, čím bych se dneska zabýval. Dokonce ani o spojení ve svazcích mezilidských vztahů – i když – to už se trochu blíží tématu, které chci na tomto místě rozvinout. Někdy se totiž stává, že i zdánlivě naprosto odlišné záležitosti mohou spolu koexistovat. Asimilace a splynutí v dimenzi politických teorií, to už jsou přímo hrátky s čertem.
Politika se dnes v podstatě vymezuje na asociální – pravicovou, a spíše, nebo jednoznačně prosociální – levicovou. Jednotlivé strany se tu přibližují tu vzdalují okrajům i středu a dle toho jsou obecně vnímány jako radikální či umírněné. Uskupení, která jsou vnímána jako středová, se tak či tak v rámci hlasování občas přikloní na jednu, nebo druhou stranu. Samozřejmě se přitom musí držet svých programů, protože ve volbách by jim politický odklon lidé náležitě spočítali.
Vždy jsem si tak říkal, že by možná nebylo od věci dát dohromady pozitivní projekty všech uskupení napříč politickým spektrem. Prostě vyjmout z programů všech hnutí, partají a iniciativ to, co by konečně lidem přineslo onu prosperitu a vyšší životní úroveň, a postavit na těchto základech novou organizaci. S lidmi, kteří jsou skutečnými odborníky a nikoliv politiky. Něco ve stylu: dejte nám kulatý stůl, pár měsíců času a můžeme nastartovat revoluci!
Nebo novou evoluci? Když bych se zamyslel nad stavem věcí za posledních čtyřicet let, tak inspirace je víc než dost. Proč bychom například nemohli mít více podniků státních? Samozřejmě dle poptávky trhu a se zaměřením na technologický pokrok. Byl by dnes tak velký problém stavět byty ze státního rozpočtu, spravovat je a pronajímat dlouhodobě lidem? Nemusíme přece (nejen) mladé lidi zatěžovat hypotečními úvěry a vysokým komerčním nájmem.
Stejně tak mi není jasné, proč vláda hází podnikatelům klacky pod nohy. Místo podpory soukromého sektoru, vytváření zdravého konkurenčního prostředí a perspektivy nových pracovních míst sepisují vládci naši další zákony, kvůli kterým se všechny procesy stávají složitějšími. Nepřehledné požadavky a byrokracie. Vždyť lidé se nebojí podnikat ze strachu z neúspěchu, ale pro ten chaotický (ne)řád ve všech předpisech, podmínkách, daňových odvodech, a tak dále.
Už leta slyšíme jen sliby a místo životní úrovně narůstá jen státní aparát a počet úředních úkonů. To nepíšu o tom, jak je vše provázáno s bankovním systémem. Třeba zavedení systému elektronické evidence tržeb. To byl tehdy velice dobrý tah vlády pana Babiše. Škoda, že nový kabinet vše zase zrušil. I to je problém této země. Jeden něco zavede a druhý zase změní, nebo rovnou zakáže. Dlouhodobá koncepce a plány buďto neexistují, nebo jsou v podstatě závazkem k ničemu.
To dobré a prospěšné by mělo přetrvat a zůstat zachováno. Je fakt úplný nesmysl rušit, co funguje. Bylo chybou rušit vše, co svědomití lidé dlouho budovali v socialistickém Československu, zbavovat se státního majetku kupříkladu, a je samozřejmě hloupé ničit kvalitní produkty vlád a pracujících, které vznikly po roce 1989. Přítomnost je v podstatě mostem mezi minulostí a budoucností. Ten most pravidelně ničíme, proto nejsme schopni se etablovat a více rozvinout.
Situace mě nutí zamyslet se nad tím, co nás vlastně drží v tom bludném kruhu. Co dokáže ovládat veřejné mínění a stagnaci, která může někomu náramně vyhovovat? Je to Strach z neznáma a změny. Prezidentské volby 2023 dokázaly neskutečně rozdělit společnost. Líbil by se mi pravý opak. Měli bychom mít v naší zemi subjekt, nebo element, který bude sjednocovat, spojovat. Politicky, emocionálně, doopravdy a pevně. Svým plánem, vizí, projektem a přístupem.
Něco takového v České republice stále chybí.
Radovan Bazger, 28.1.2023
