Socialismus

Posaďte se, doporučuji. Nejen, že je text dlouhý, ale aby to s některými třeba nešvihlo. V článku se totiž mimo jiné věnuji období socialismu, a to více než pragmaticky. Už při vyslovení toho slova se mnohým ježí ochlupení pěstovanou nenávistí a jiným se vybaví nostalgické vzpomínky na mládí a dětství. Oba více méně emocionální pohledy na socialismus chápu. Jsou výsledkem životních zkušeností, slastí, i strastí. Už méně rozumím souhlasným či nenávistným projevům lidí, kteří socialismus nezažili a veškeré informace čerpali ze soudobých dokumentů, nebo vyprávění pamětníků ovlivněných opět jen svou vlastní názorovou linkou. Cítím se téměř pobaven, když čtu komentáře plné zášti, přitom jde například o texty žáků základních a středních škol. Jak můžou soudit? Co jim dává právo kritizovat práci a životy našich matek a otců? Vlastně vím. Svoboda slova. Tak když máme tu svobodu, určitě mám také co říct. Všem se to líbit nemusí a ani nebude, přesto věnuji tento prostor svým myšlenkám.

Pojďme se tedy nejdříve podívat do minulosti. Po druhé světové válce lidé toužili po jiném a novém světě. Nechtěli už prožívat ani hrůzy války, ani to, co jí předcházelo. Za první republiky se totiž lidem na našem území nežilo nijak zvlášť skvěle. Byla nezaměstnanost, hlad a dlouhodobá krize. Po válce komunisté nabídli občanům úplně jiný řád a je potřeba přiznat, že se životní úroveň od roku 1948 neustále zvyšovala. Byla nejen práce pro všechny, ale probíhala i masivní výstavba domů a bytů. Do roku 1989 bylo postaveno, nebo rekonstruováno více než 15 milionů bytů. Samozřejmě probíhaly i demolice. Navíc nebylo úplně jednoduché dekret na bydlení získat. Celkově však byly možnosti získání střechy nad hlavou v podstatě více otevřené, než dnes, kdy se lidé musí zadlužit na celá desetiletí, aby vůbec žili. Nájemní bydlení v současnosti není o moc levnější. Socialistická struktura nabízela hned několik možností. Výstavbu soukromou, družstevní, státní a ve prospěch podniků. Občan tak mohl byt nejen koupit formou družstevního podílu, ale také požádat o přidělení bytu k pronájmu. Pouhá jedna šestina průměrné mzdy stačila lidem na pokrytí nákladů na bydlení ve státním, nebo podnikovém bytě, a to včetně energií. Pro srovnání, dnes je to více než polovina nejčastější výše platu.

Pojďme teď trochu kriticky. I přes rozsáhlou výstavbu byl bytů nedostatek, protože životní úroveň obyvatelstva narůstala a s tím se pojí i vysoká porodnost. Ne úplně dobře fungovaly i další věci v socialismu. Například uspokojování potřeb materiálních. V oblasti výroby, zásobování, atd. Nikdo ale hlady netrpěl a fotografie prázdných regálů v obchodech jsou v podstatě směšné a ojedinělé s ohledem na to, jaká byla realita a jak probíhalo zásobování zejména masnými produkty. Jistě. Byly fronty na zboží. Je pravdou, že po určitou dobu nebyly ani základní hygienické potřeby a produkty papíren. Inu, když v uzavřeném národním hospodářství vyhoří fabrika, tak se náhrada hledá těžce. Obecně nebyl takový výběr všeho možného, jako dnes. Kvalita produkce tehdejších podniků byla ovšem dlouho na světové úrovni a export nezahálel. Značka Made in Czechoslovakia prorazila i na západě. Postupem času konkurenceschopnost samozřejmě klesala. Nutno podotknout, že i z politických důvodů. Bohužel postupně klesaly i investice do měst a obcí, silnic, tratí, budov a veškerého společensky významného majetku. Proto také byla v osmdesátých letech zahájena takzvaná přestavba. Tu ovšem ukončil řetězec revolucí a rozpad východního bloku.

Tady v podstatě začíná být téma poněkud ožehavé. Politika. Na úrovni mezinárodní vše podléhalo velmoci. Sovětskému svazu. Rada vzájemné hospodářské pomoci nahrávala především Moskvě, ale naše podniky díky tomu prosperovaly. Politicky byl východní sektor ještě více uzavřený a projevy této moci pocítil opravdu každý. Už v letech poválečných. Lidé, kteří se stavěli proti kolektivizaci, byli perzekuováni. Nespravedlivě odsouzených bylo také více než dost. Bohužel byl v platnosti a aplikován i trest smrti. Často pokud občan nesouhlasil s režimem a v tomto duchu i konal. Obzvláště krutě bylo zacházeno s těmi, kteří bojovali proti komunistům v zájmu a napojení na západní, tedy kapitalistickou část světa. Výkon moci vlády KSČ je možná pochopitelný, neboť žádná země nedovoluje protistátní akce, ale z lidského hlediska a z pohledu svobody vždy šlo o akt neomluvitelný a zavrženíhodný. A za projevený názor někoho likvidovat, je doslova absurdní. Zvláštní přitom v tomto kontextu je, že po sametové revoluci a všech těch privatizačních procesech se staří hospodáři více méně shodli na tom, že ta družstva, obzvláště zemědělská, měla něco do sebe a svůj smysl.

Takový byl svět v dobách studené války. Ostatně ani takzvaný demokratický západ v té době nejednal s lidmi zrovna v rukavičkách. Obzvláště ne s těmi, kteří páchali teroristickou činnost. Víc se o západní politice rozepisovat nebudu, protože bych našel určitě i několik dosti podivných událostí. V globále jsou však tyto věci nesrovnatelné. Na území Československa bylo k lidem přistupováno vždy celkem vlídně, pokud se tedy chovali dle tehdejších norem. Není pravdou, že by každý kritik systému byl popotahován a souzen. Dokonce si pamatuji, že k hlasitému projevu nespokojenosti s fungováním některých věcí byli občané dokonce vybízeni a to na schůzích výborů všech úrovní. Horší to bylo v případech, kdy jistí jedinci toužili po lepších postech a v zájmu toho udávali své spoluobčany. Obecně je vše v samotných lidech. Nebýt zakořeněného zla v povaze, byl by ten socialismus získal určitě jinou, tedy skutečně lidskou tvář. Pokusů o demokratizaci socialismu bylo víc než dost. Dnes se můžeme jen ptát, zda-li by to bylo vůbec realizovatelné.

Může být socialismus spravedlivý a neškodný? A proč by takový měl být? Prostudoval jsem spoustu materiálů na toto téma. Přečetl a vyslechl názory kritické i souhlasné. Na těchto základech si vytvářím názor vlastní. Nerad totiž podléhám prostým tendencím a už vůbec ne pod tlakem sil, které jsou právě u moci. Proč se tím vůbec zabývám? Protože mi není jasné, v čem spočívá tak vysoká plošná životní úroveň obyvatelstva, jakou měli právě občané ČSSR. Když totiž pominu tu totalitní moc, ostnaté dráty na hranicích, politickou nesvobodu a moskevský diktát, tak je třeba přiznat, že lidé tehdy měli všechno to základní, co bylo a stále je k životu potřeba. Od narození až do smrti bylo o všechny postaráno nejen díky skvělému zdravotnictví, školství, odborům, ale také prostřednictvím služeb, důchodového systému a komplexního sociálního programu. To vše bez přímých plateb. Téměř vše dotováno, nebo plně hrazeno státem, družstvy, nebo státními a národními podniky. Životní úroveň pracujících byla tak vysoká, že nebyl problém ušetřit na dovolenou, na drahé auto, kvalitní vybavení bytu. Myslím si dokonce, že stát lidi v podstatě sám nalákal na západní a spotřebitelský způsob života. Lidé chtěli víc. Nestačil už Tuzex. Chtěli všechno, co bylo běžné na západě.

Tak to tedy máme. A když píšu všechno, tak samozřejmě i to negativní. Rozdělenou společnost na chudé, bohaté a střední třídu, k tomu nezaměstnané, a dokonce i obyvatelstvo zaměstnané, přesto chudé. Trh nám rozebral bytový fond, pracovní jistoty, a v neposlední řadě i úspory díky inflačním veletočům. Zato máme svobodu a demokratické volby. Sice po volbách už jsou voliči politikům naprosto ukradení, ale to je jiný příběh. Po sametové revoluci můžeme už podnikat v malém i velkém. Můžeme bohatnout, krachovat, vytvářet další pracovní místa, nebo si je vybírat. Máme tolik možností, o kterých se lidem za socialismu ani nesnilo. Například vysoké zadlužení a taktéž kriminalitu. Pozitivní je samozřejmě volnost pohybu. Vycestovat už může každý téměř kamkoliv. Dokonce i tam, kde to není politicky vhodné. Na sítích občas vídám takový vtípek, kde se ptá soudruh Gustáv Husák, „Tak co děti, máte se lépe?“ Odpověděl bych, asi jak v čem, pane prezidente. Racionálním pohledem musím uznat, že to není nejhorší, ale neměli bychom ustrnout. Jít dál, znamená zlepšovat. Pokud si uvědomím ve všech souvislostech, co bylo tehdy a už není, co naopak máme a za socialismu nebylo možné, pak mě napadá, proč to nespojit?

Umím si představit, že vedle soukromých i dnes prosperují státní podniky, že probíhá gigantická výstavba bytů s plnou, nebo částečnou státní účastí. Vždyť i v současné době je vysoká poptávka po reálně dostupném bydlení. I dnes jsou potřeba jesličky a školky, dostupné všechny zdravotní služby, léky, stejně jako skutečně kvalitní zboží v obchodních řetězcích. V současné době lidé také chtějí zaměstnání, které je uživí a především odpovídající mzdu, plat, který zcela nepohltí poplatky za neúměrně drahé a přitom pro život nezbytné produkty, služby a záležitosti. Máme dnes ekonomický systém, který vyžaduje perfektně organizované zdanění prakticky všeho, ale občanům za to stát nenabízí ani zdaleka to, co bylo v tom socialistickém zřízení běžné. Chápu to jako jistý úpadek. Vůbec nemám namysli politiku. Ekonomicky si polepšila jen určitá skupina lidí a dochází tak k rozdělení občanů do společenských vrstev. Naplno řečeno, jestliže poctivě pracující člověk nemá na nájem, pak je něco špatně. Místo rozumného řešení se ze státních peněz, tedy daní nás všech, nesmyslně dotují sociální programy z nichž profituje soukromý sektor.

Ano, spojil bych zdánlivě neslučitelné, nebo si alespoň vzal příklad z toho, jak přistupoval k občanům minulý režim minimálně v té sociální a ekonomické rovině, samozřejmě při zachování všech v současnosti platných zákonů zakotvených v našem řádu ve prospěch svobody a demokratických principů. Právě proto znovu musím připomenout Všeobecnou deklarací lidských práv a svobod. Zejména její Článek 25 je z mého pohledu naprosto klíčový nejen pro Českou republiku, ale pro celý svět. Cituji: „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt, i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, bydlení a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření.“ Podotýkám, že tato deklarace byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1948. Smutné je, že dodnes nebyl její význam a obsah bezezbytku naplněn. A mohl by být. Stačilo by se trochu lépe a bez předsudků orientovat v tom, co nabízejí jednotlivá politická uskupení a volit s rozumem, ne jen pro úsměvy na billboardech. Zrovna se další volby blíží a jsou opravdu velice důležité, protože Fialovy vlády už myslím bylo vážně dost. Prostě Stačilo!

Závěrem: Nechci socialismus minulého století, ale ani současný kapitalismus převlečený do zdánlivě neškodných šatů.

Radovan Bazger, 16.5.2025