V pojetí hudebního stylu půjde spíše o hodně žhavé tango a jestli z toho jednou bude nádherné a libozvučné blues, to záleží na nás všech. Jde mi o to, jak se k sobě chovají lidé různých generací. Celkem časté téma mnoha článků, rozborů a studií, přesto bych se rád nad těmito věcmi pozastavil. Námětem je samozřejmě skutečný příběh. Sice v tuto chvíli není až tak podstatný, ale určitá symbolika zůstává obsahem těch několika vět. Smyslem je přimět k pochopení toho, co je pro lidstvo skutečně důležité.
Všímám si propastných rozdílů. Mladí nechápou postoje seniorů, chybí jim úcta, ochota pomoci, a naopak to vlastně platí taky. Starší lidé nedůvěřují prakticky nikomu a s vědomím, že se o sebe musí postarat sami, získávají ostré lokty. Jsou často nabroušení a nevrlí. Čekají jen to nejhorší a tím myslím hlavně ze strany omladiny. V podstatě ale ode všech a snad i bez ohledu na věk. Je nutné to chápat. Prostředí, ve kterém žijí, je značně odlišné od toho, do kterého se narodili a v jakém žili celý ten čas vlastní produktivity.
Tuhle si dvě paní hlasitě povídali v tramvaji o tom, jak jsou dnes studenti drzí, neomalení a bezohlední. Jako nedivím se. O dost mladší seděli jak pecky a nepustili ani jednu dámu sednout. Se sluchátky na uších ani neslyšeli, nebo nechtěli slyšet, jejich hlasité naříkání. Jedna paní oslovila mladíka s kapucí na hlavě, jestli by jí uvolnil místo, ten však nehnul brvou, natož zadkem. Na další zastávce ta samá paní vystoupila. Došla ke křižovatce a šup to tam přes přechod na červenou. Inu, moralizovat je jednoduché …
Za několik minut vystupoval i ten mladík. Sundal si kapuci, postavil se a evidentně měl dost potíže. Ne, nebyl pod vlivem čehokoliv, snad jen hudby, co mu zněla do uší. Myslím, že s tou ortézou na noze měl co dělat, aby vůbec někam došel. Škoda, že to ta paní nevěděla. Možná by se trochu zamyslela. Ne vždy je vše tak, jak to vypadá. I mladí můžou být zamyšlení, nervózní ze zkoušek, v depresích, fyzicky nemocní a taky unavení. Ono někdy stačí, že jsou prostě a jednoduše zamilovaní. To už vůbec nevnímají okolní svět.
Obecně mezi generacemi vázne komunikace. Mluví mezi sebou jako cizinci. Starší mladým nerozumí jejich běžnou mluvu, mládež zas nechápe, jak těžké je pro seniory žít v dnešní uspěchané době. Takové ty slovní tanečky o tom, jak je kdo špatný a ti věkově jinde obzvlášť, jsou celkem zbytečné. Lidmi jsme všichni bez ohledu na roky strávené v tomto světě bláznivém. Nikdo není dokonalý. Všichni děláme chyby. Podle mě je hledání rozdílů marné. Charakter se příliš nemění a projeví se ve své nahé podobě, ať už je nám kolik chce let.
Společenské klima nás učí soutěživosti, sebestřednosti a individualismu. V podstatě je vše úzce provázáno. Copak můžeme zajistit spokojený život všem, když nás ostatní prakticky a téměř vůbec nezajímají? Humanismus, dárcovství a dobročinnost je údajně na vzestupu, ale většině lidí v takzvaném západním světě je lhostejné, jak kdo žije, jestli má ta stará paní co do úst, nebo zda je zdráv klučina, co jde právě ze školy. A platí to i v rodinných vztazích. Avšak vzájemnost by se neměla stát nesmyslnou dotací materiálu, ani citů.
Zrovna dnes jsem na sociální síti viděl příspěvek, který mě přiměl k zamyšlení. Antropolog hrál s dětmi jednoho afrického kmene hru. Položil ke stromu košík s ovocem a řekl dětem, že kdo k němu doběhne jako první, sladké plody vyhraje. Jenomže děti se vzaly navzájem za ruce a utíkaly ke košíku společně. Pak si sedly a odměnu si rozdělily. Když se jich zeptal, proč nikdo z nich netoužil získat výhru pro sebe, odpověď zněla: Ubuntu! Jak může být jeden z nás šťastný, když jsou všichni ostatní smutní?
Nakonec ani to Blues asi nebude to pravé. I hudba má svá pravidla a jestliže má promlouvat do duší, musí být především slyšet. Měli bychom hrát tak, aby si zatančili úplně všichni. Nedávno proběhl další karneval, tedy světoznámý festival v brazilském Rio de Janeiro. Velký svátek v rytmu samby. Kéž by jednou takhle tančilo celé lidstvo. Společně, bez hledání a vytváření nesmyslných rozdílů. Bez tragických předsudků nejen kvůli věku. Bylo by super ráno vstát, najíst se a tančit celý den, družit se, slavit to štěstí, že můžeme žít.
Radovan Bazger, 19.5.2025
