Povídka o drakovi …
Jmenuju se Vojta. To jen tak na úvod. Jsem čerstvě po škole a v nové práci mě to až tak nebaví. Kdo by taky chtěl s titulem bakaláře pět dní v týdnu vykládat kamiony v Karviné. To se časem poddá, nebo taky ne a půjdu jinam. Vždyť mě tam nic nedrží. Vlastně mě nic nedrží ani v tomhle městě. Jinde to snad bude lepší? Spíš ne, ale hlavní je, že už to snad jede.
Se svými myšlenkami stál jsem v klidu na zastávce. Padal právě takový ten vlezlý mokrý sníh a všude břečka. Brodila se tím auta a naproti přes ulici i paní s kočárkem.
Dveře autobusu se otevřely a najednou se přede mnou tlačilo překvapivě hodně lidí. Ani jsem nedoufal, že si uvnitř sednu.
„Tak kam to bude?“ Zeptal se mě řidič a opět jsem byl vytržen z toho mého světa snů.
„Rychlvald, prosím.“
„Tam ale nejedu. Tohle je linka na Těšín. Musíte na druhou stranu.“
Samozřejmě jsem byl překvapený. Proč jsem jako stál na špatné zastávce? Každý den jezdím od Prioru domů a teď si prostě jen tak přejdu jinam? To jako vážně? Rozhodnout jsem se ale musel rychle a při pohledu z okna do hnědého valu špinavého sněhu jsem řidiči odpověděl.
„Ono, to až tak nevadí. Pojedu do Těšína.“
„Třicet děvet korun, mladíku.“
Zaplatil jsem, poděkoval a hledal kam si sednu. Procházím hlučným busem a vidím jen poslední dvě sedačky volné. Kdepak vedle sebe. Ne ne. Obě v uličce. Na jedné straně seděl borec široký tak, že zabíral vlastně obě sedadla a na straně druhé celkem zajímavá bloncka. Jsem v podstatě ostýchavý synek, tak volba byla jasná. Jenomže jsem si uvědomil, že fakt nesnáším, když mi chlap opírá svoje koleno o moje koleno! Kousl jsem se teda do rtu a zeptal se slečny. „Máte tady volno?“
Jen přikývla, poposedla si víc k oknu a dál se věnovala svým starostem s nějakou mobilní aplikací.
Dveře autobusu se zavřely a vyjeli jsme. Snažil jsem se přijít na to, proč jsem šel na jinou zastávku. Furt mi to jaksi neštymovalo. V tom mi zvoní telefon.
„Už jedeš?“
„To jsi ty, Jarku? No to víš, že jedu, ale málem jsem na tebe zapomněl. Ti pak povím. Zatím čus.“
Záhada vyřešena. Ano – zapomněl jsem na kámoše z Těšína, že jsme se domluvili na dnešní zkoušku. Jen podvědomí vedlo mé kroky tím správným směrem a kdoví, možná lépe, než by kdo tušil.
Kousek za starou benzinkou slečna vedle usnula. Jak tak spala a sjížděla po sedačce dolů, její koleno se opřelo o to moje a od toho momentu jsem se bavil. Tak já si nesednu vedle tučňáka, a teď tady to. Jasně, je to pěkná ženská, ale i tak jsem se necítil nějak zvlášť komfortně. Nicméně držel jsem! Držel a vydržel až do chvíle, kdy jí vypadl z ruky ten mobil. Vzal to pěkně přes topení a křápl na podlahu. Blondýna se lekla tak, že chtěla vstát, v tom si podpatkem svých krásných kozaček ještě na telefon dupla a bylo jasné, že má na ho*no den.
„Já vám ho zvednu, jestli chcete?“
„Já to udělám sama. Stačí když mi trochu uděláte prostor. Dík.“
„Fajn.“ Tak jsem teda vstal, ať se borka může ohnout pod sedačku. Když se narovnala, tak na chvíli zavadila pohledem o můj opasek. Rychle však hned kontrolovala jak moc je mobil rozbitý. Tak jo. Říkám si tak pro sebe. S tebou to bude asi ještě zajímavé.
To už jsme ale přijížděli v Těšíně na nádraží. Bylo cítit, že má řidič docela problém autobus udržet v požadovaném směru. Sněhu tu navalilo docela dost a pod tím to bylo zmrzlé. Nakonec jsme zastavili kus od zastávky a lidi začali vystupovat. Konečně vzduch. Špinavý, těžký, ale čerstvý a krásně studený. To mám rád. Se pak dobře řve do toho mikrofonu. Prostě pohoda a vykročil jsem ke zkušebně. S kapelou hrajeme tak spíš pro sebe a scházíme se dvakrát – třikrát do měsíce. Něco se probere, cosi zahraje a padne i nějaká ta sklenička. No a co. Žiju sám. Mě nikdo nekomanduje, nehlídá a o nic neprosí …
„Prosím, půjčil byste mi telefon? Potřebovala bych si zavolat.“
„To jdete za mnou celou dobu?“
Slečna z autobusu si na mě lepí kolena a ještě ji mám asi dělat chůvu. Když ona je ale vážně docela hezká. Mírnil jsem tón a všímal si té zvláštní barvy vlasů. Zase jsem snil. Já se vůbec během kratičké chvíle dokážu dostat do zvláštního módu: Nevnímám tě – klidně mluv. Jenomže z toho rozjímání mě vytrhla ta kočka celkem rychle.
„Byla bych vám opravdu vděčná, když mi půjčíte mobil. Vždyť víte, že můj nefunguje.“
„Oká, dobře, tady je, si volejte, ale pojďte se mnou. Už mám trochu zpoždění.“
Vracela mi iPhone po několika minutách se spokojeným výrazem ve tváři. Děkovala, a jak že mi to může vynahradit.
„Tak třeba tím, že přijmete pozvání do naší zkušebny a ještě před tím mi prozradíte své jméno?“
„Jana. Ráda si vás poslechnu, …“
„Vojtěch.“
Myslel jsem, že si jen tak podáme ruce a půjdeme, ale ona mi dala pusu. Super. Asi budu dneska hrát jen sladké záležitosti, protože mě docela rozhodila noty. Jana. To jméno se k ní hodí. Jana. Dneska já a Jana. Kolik jí asi může být? Vysoké boty, krátká sukně, bílý kabát a pod ním svetr, který probouzí fantazii tím nejkrásnějším způsobem. Jo. Chlapi to tak prostě maj. Možná i ženy, ale kdo jim rozumí?
Seznamovačka s klukama proběhla v pohodě a předvedli jsme blondýnce jak se hraje slušný Beat.
„Vojtá – vem si druhou kytaru, má lepší zvuk.“ Nahrnul to na mě Roman.
„Ty jsi taky furt nespokojený. Radši mi dej oheň.“ Odsekl jsem s úsměvem a cigárem na rtech. Najednou se z repráků ozval silný brum. Vyškubl se mi z kytary kabel od zesáku a spadl dolů z pódia.
„Já ti ho zvednu, jestli chceš …“ Zaslechl jsem známý hlas. Chtěl jsem nejdřív říct, že si to udělám sám, ale ne. Jen ať mi ho zvedne. Tak trochu slíbila, že umí být vděčná, ne? Hlavou se mi honily dvojsmyslné narážky, ale radši jsem držel hubu. Kdoví, jak by reagovala. Místo toho jsem klukům řekl, že už musím končit. Ráno vstávám a autobusy taky jezdí jak chtějí v tom marasu co je venku. Rozloučil jsem se a vyšel ven. I s Janou samozřejmě.
„Konečně přestalo sněžit“ Řekla tiše.
„Ty tady někde bydlíš? Nechceš doprovodit?“
„Ani ne, Vojto. Doprovod nepotřebuju. Ani tu nebydlím. Chtěla bych s tebou mluvit. Moc ráda bych ti něco vysvětlila.“
„Dobře.“ Váhavě jsem pátral v těch modrých očích po dalších indiciích, protože jsem úplně nevěděl, co se jí to honí hlavou. „Tak zkusíme zajít někam na svařák?“
„To je dobrý nápad.“
Vzala mě za ruku a šli jsme dolů k řece. Holka, ty jdeš na to nějak zvláštně. Co mi vlastně chceš? Promítal jsem si dnešní odpoledne znovu a znovu. Nějak mi chyběla sklíčka mozaiky na to, abych celý obraz spojil v jeden celek. Stalo se něco, co jsem opět nevnímal, jak mám ve zvyku? Je mi s ní fajn, to ano, ale z ničeho nic mi prostě vstoupí do života a já se v tom mám vyznat? Prostě mi to celé nepřipadá jako shoda náhod.
Prohodili jsme pár slov. Ona se tvářila jakože jí stále kloužou boty a musí se mě proto držet. Snažila se být vtipná a cesta byla díky tomu i příjemná. Došli jsme k jednomu baru a zapadli dovnitř. Krásně teplo tam bylo. Pověsil jsem jí kabát, sobě bundu a sedl si naproti. Objednali jsme si pití a já čekal, co z ní vypadne. Nasypala do hrnku cukr, vzala do ruky lžičku a já si až teď poprvé uvědomil, že už jsem ji někdy viděl. Sakra kde? A kdy? Nemohl jsem si vzpomenout …
„Jsem z kriminálky, Vojto.“
Nevím proč, ale hned jsem si vybavil tu báseň: Sto roků v šachtě žil – mlčel jsem. To proto, že mi skutečně vyrazila dech a já nebyl schopný cokoliv říct snad celou věčnost. Jen jsem na ni zíral a určitě s otevřenými ústy.
„Prosím, vyslechni si mě a hlavně v klidu.“
Opřel jsem se do opěradla židle a začal hledat cigarety. Zvědavost mi hnala adrenalin do žil, a to jsem nic neprovedl. Aspoň myslím, že ne. „Poslouchám. Nešetři mě.“
„O tebe ani tak nejde. Trošku jsem tě využila abych se dostala blíž k jednomu z tvých kámošů z kapely. K Romanovi. Byl jedním z posledních lidí, kteří vybírali peníze z toho bankomatu v Ostravě. Z toho, co pak někdo vytrhl i s konstrukcí budovy a odvezl. Já teď prostě jen sbírám důkazní materiál a potřebovala jsem jeho otisky. Na místním oddělení už byl, ale neměli se čeho chytit. Je jen záznam z kamery, jak přišel někdo ještě po něm a nějakou zlatou tužkou se symboly draka mačkal znaky klávesnice. Následně došlo k poruše. Víc ti vlastně říct ani nemůžu. Jen asi to, že mám co jsem potřebovala.“
Ani jsem nevěděl co říct. Cítil jsem se mizerně. Zneužitý. Zároveň jako podrazák. Já blbec musím slepě věřit každé sukni. Tok myšlenek zrychlil a vyvstaly otázky, které jsem neváhal rovnou vytasit.
„Máš na to právo vůbec? Nepřipadá ti to trochu moc jako? A víš jak si připadám teď já? Jak se mu mám teď podívat do očí? Ty jo, holka, nebavíš a nevím, jestli ti nemám začít zase vykat. Kolik ti je vůbec?“
„Prosím tě, v klidu. Ano, není to standardní postup. Taky sama nevím, jestli jsem z toho kabelu ve zkušebně ten otisk sejmula. Vím jak ti je, Vojto, a věř mi, že z toho nejsem nadšená. Jinak to ale nešlo. Pár dní tě měla sledka v hledáčku a tak jsem se s tebou mohla spojit jakoby náhodou. Rozbitý mobil za čtyři tisíce je nic proti šestnácti milionům, které v tom automatu byly a to nepočítám napáchané škody. Já nevím jak se díváš na svět, ale chtěl bys mít za kámoše zloděje? Nechceš znát pravdu?“
„Jano, já nemusel znát vůbec nic. Pro mě je Roman jen dobrej muzikant, Tomáš taky, a v podstatě se moc nestaráme o to, co kdo dělá mimo. Jako jo – já to celé chápu.“ Na chvíli jsem se odmlčel a rovnal si myšlenky. Dala mi prostor. „No a nechceš se mě třeba ještě zeptat kde jsem byl v době krádeže? Sice nevím kdy to bylo, ale určitě vím, že jsem tam nebyl. Myslím, že nikdy.“
„To už dávno vím.“ Ujistila mě. „Dokonce vím i s kým jsi v té době byl. A abych odpověděla na všechny tvé otázky, je mi dvacet sedm a tohle je vlastně můj první případ v novém týmu. Jsem obyčejná ženská, jen mám možná neobyčejnou práci a dost mě baví.“
„Co bude dál?“
„Ten materiál už mají v laborce.“ Řekla Jana a vytáhla z tašky úplně jiný mobil. „Jsem celkem vybavená.“
„Já myslel, chtěl jsem říct, jako co bude s námi. Teda se mnou. Si prostě řeknem čau a pohoda ..?“
Zas nahodila ten svůj pohled. Nemůžu se na ni zlobit. Ještě to ve mě sice vře a budu to vstřebávat asi trochu dýl, ale ona – je prostě sympaťanda a možná nějaká ta jiskra v tom i je. Ty vado, jak tohle dopadne? Mamina mi vždycky říkávala: Vojtíšku, nezlob a počkej si. To vždycky, když upekla něco dobrého a já bych to nejradši baštil hned po vytažení z trouby. Tady v tom baru, s krásnou slečnou, začínalo to být taky dost horké, protože právě položila ruku na tu mou. Jako by věděla, že jsem nedočkavý. Navíc dost zmatený.
„Ještě jednou se omlouvám. Promiň.“
„Jano, můžu se tě na něco zeptat?“
„Určitě.“
„Uvidím tě ještě někdy?“
„Za chvíli si zavolám taxi a …“
„A pojedeme ke mě!“ Pokusil jsem se o úsměv a mrknul na ni.
„…a pak si na nádraží koupím jízdenku do stanice Praha – Holešovice. Myslím, že vztahy na dálku moc nefungují, takže si asi vážně řekneme jenom to čau. Za těchto okolností je to možná takhle lepší.“
Vstala, oblékla se a ani mi nedala šanci zeptat se, jestli ji můžu ještě dělat společnost než přijede taxík. Hm, pecka. Tak to byl fákt super den. Přišel jsem o kámoše, kapelu a možná ještě o víc. Ke všemu mi ujel autobus. Měl jsem sto chutí jet za Romanem a nějak to s ním řešit. Naštěstí jsem to rychle zavrhl. Ničemu by to nepomohlo. No tak nic.
„Zaplatil bych, prosím.“
„Dohromady, pane? Nebo se slečna ještě vrátí?“
„To těžko. Zaplatím to celé.“
„Rovné dvě stovky.“ Řekl barman suše a dopsal částku na lístek svou zářivě zlatou propiskou s dračím ornamentem!
No ty bláho – to si děláš pr*el! Tep jsem měl tak třista když jsem vyšel ven a přemýšlel co dál. Ten bar asi není jedinou výdělečnou činností toho chlápka. Nervy byly na pochodu. Byl jsem napnutý jak luk, zároveň však celkem šťastný, že s kapelou není ámen. Snad, ale co teď? Jana už byla v tahu, prachy na taxi nezbyly a vlastně jsem ani nevěděl, jestli se do toho mám ještě vůbec nějak motat.
V tom kousek ode mě zastavilo auto. Z něj vystoupila Jana a běžela ke mě. To píše sám život – říkám si – to prostě nevymyslíš.
„Já jsem ti něco zapomněla říct.“
„Super, taky ti musím něco říct. Ten barman uvnitř má zlatou tužku s čínským znakem!“
„Cože?“ Jana stála chvíli nehnutě a pak s výrazem největšího soustředění vytáhla mobil z kapsy kabátu.
No děly se pak věci. Tolik majáků v téhle ulici ještě nikdo nikdy neviděl a přiznám se, že to bylo opravdu vzrušující. Poldové tam naběhli v taktických vestách a se zbraněmi. Za chvíli už vedli pár chlapů včetně barmana k tmavé neoznačené dodávce. Jana samozřejmě zmizela v moři uniforem a modrých světel. Já už vím, kde jsem ji dřív viděl. V televizi! Mluvila na kameru ohledně případu. Možná tohoto, nebo jiného, ale tam jsem viděl tu hezkou tvářičku.
Po chvíli čekání za mnou přišla a oči jí zářili. „Vojto. Seš skvělej!“
„No jasně. Děkuju, ale zas máš co vysvětlovat.“
„Jako já tobě?“
„Určitě. Jano.“ Zacinkal jsem v kapse klíčema od bytu. A chci tě pozvat ke mě domů k podání vysvětlení.“
„Já jsem ale nic neprovedla.“
„Přijela jsi zvláštním autem a chtěla jsi mi něco říct, pokud jsem dobře slyšel.“
„Takové auto si přivoláš apkou v mobilu. Víš, chtěla jsem se tě zeptat – no prostě bych chtěla vědět, jestli tě něco tady v tom kraji drží. Jestli bys třeba nechtěl jít se mnou do Prahy. Tam jsou taky dopravní překladiště, ale myslím, že máš na víc, než tahat krabice z kontejnerů. Vlastně by z tebe byl i dobrý polda.“
„Jano, ty se mi snad zdáš.“
„Teprve budu. Vlak mi ujel …“ Mrkla na mě a smáli jsme se oba.
Už zase padal sníh. Nám to ale vůbec nevadilo, protože Ona úplně roztála a mě zima rozhodně nebyla. Spíše naopak.
Prostě sen …
Příběh je smyšlený. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.
Radovan Bazger, 28.10.2022