Někdy si tak říkám, při vší úctě k historii, slávě hrdinů oddaných své zemi, víře a přesvědčení, že by bylo zajímavé usilovat o právo nemít žádné občanství, ani národnost. Identifikovat se jako člověk, pozemšťan, naprosto svobodný a nezávislý. Homo Sapiens patřící Zemi, poslušný jen zákonů přírody a morálním hodnotám. Netvrdím, že to sám v tuto chvíli chci, ale téma k zamyšlení to určitě je. Vždyť veškeré státní útvary, organizace a centra moci jsou jen výmyslem lidské činnosti. Hranice států se neustále mění. Většinou dílem válek a utrpení, což považuji za to nejhorší, co lidstvo činí. Ano, dle všeobecné deklarace lidských práv nesmí být nikdo svévolně zbaven státní příslušnosti ani práva svou příslušnost změnit. To nikomu neberu. Jenomže právo nemít žádnou jaksi chybí. Takový statut by sebou jistě nesl i určitá rizika a povinnosti. Věřím však, že i práva! Určitě by člověk bez státní příslušnosti nemohl požadovat nějaké hmotné zabezpečení v případě nouze. Vše by si musel hradit plně sám. Stejně tak si zajistit svou ochranu a bezpečnost. Žádný stát by se takové osobnosti nezastal v případě, že tato své místní určení odmítne. Existují snad jen dvě cesty, jak svět tu entitu uchopí. Ponechá absolutní svobodu v případě, že ten člověk nebude dělat nikomu nic zlého a bude se chovat ve všech zemích tak, jak to vyžadují jejich společenské normy, nebo vznikne skutečná globální existence a s tím i instituce řídící vše v tomto měřítku. Nové úřady a moc. Takže buď anarchie, nebo autorita. Svobodný člověk by tak vlastně opět stál v mezích pravidel, která si pravděpodobně neurčil bez práva volby. Evidentně sám nikdo nic nezmůže. Přestože jde o myšlenku nadčasovou, spíše utopickou, není tak nevýrazná a ojedinělá. Vize světa bez hranic musí být podepřena silou miliard lidí, kteří budou ctít své kořeny a regionální poselství, kulturu, zvyky a jazyk, přesto jejich mysl dozraje a překročí ty čáry na mapách. Globální instituce mohou časem všechno nahradit, ale projekt těchto rozměrů musí být prospěšný i jinak. Jsem přesvědčený o tom, že lidé nejsou v jádru zlí. Dokážou si najít cestu jeden k druhému i přes určité odlišnosti. Pokud by došlo k sjednocení geopolitickému, muselo by dojít i k ekonomické globalizaci všech trhů, zdrojů, odměn, platebních a bankovních systémů, k odstranění rozdílů v životní úrovni obyvatelstva. Mohl bych pokračovat ještě dlouho a popisovat, co a jak může fungovat. Absolutní svobody však prozatím nikdo nedosáhne. Právě pro rozdílné lidské vlastnosti a potřeby. Ani největší dobrodruzi, kteří se stáhli někam do hlubokých lesů, kde loví zvěř a staví chýše, nebo miliardáři mající prostředky k tomu, aby si zajistili vše potřebné. Vždy se může objevit někdo v uniformě a jejich život určitým způsobem ovlivnit. Na Zemi není Terra nullius. Každý kus země má svou správu, nebo je opatřen smluvní jistinou. Snad jen v mezinárodních vodách existují ostrovy, které nikomu nepatří. I tam však jistá společenství nějak působí. John Stuart Mill, anglický filozof a empirik napsal, že „svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho druhého“. Je možné, aby lidé bez příslušnosti byli pro někoho přítěží? Nebo zánik státních útvarů někomu hrozbou? Nemyslím si to. Leč, člověk je jen takové chytřejší zvíře a jako zvíře se chová. Je teritoriální. Obsadí území, čerpá z něj vše pro život. Vetřelce nepotřebuje, nepřijímá. Chrání si své hnízdo, svůj dům, své město, stát, snad je ochoten bránit a hájit zájmy většího celku, unie, aliance. Je však schopen pojmout, vstřebat, pochopit a sžít se s realitou celistvosti? Jakéhosi „pozemšťanství“? Jednou k tomu dojde. Vůle poznávat a objevovat posune hranice nejen v rámci prostoru, kterým se pohybuje naše planeta a galaxie, ale i v dimenzi zátěže lidského ega. Nové světy, které se před námi jednoho dne otevřou změní víc než si dokážeme připustit. To nepíšu o setkání s cizí inteligencí. Prozatím však sen o volném pohybu, svobodné vůli a absolutním nadhledu stále ještě zakrývá mlha budoucího vývoje. Rozhodnutí je v každém z nás. Možná přímo v genomu tvora, který se jen snaží ve svém prostředí něco zanechat a přežít …
Radovan Bazger, 17.2.2023