Bydlíme v prvním patře bytového domu. Na chodníku pod okny se obzvlášť takhle po ránu zastavují lidé a dávají se do řeči. Když jsou okna otevřená, to se člověk dozví věcí. Ono mi to nevadí a už to téměř nevnímám, ale dnes je zvláštně tiché ráno a zpěv ptáků podbarvuje švitoření kolemjdoucích. Kdosi spěchá do práce s telefonem na uchu a s obavami, že nestihne autobus. Děti jdoucí do školy tu zaujatě řeší barvy světel v učebnách. Povídání jisté paní neslyším přes rachot kufru na kolečkách a podpatků bot. Jsem vlastně rád, že prošla celkem rychle. Dvě dámy konečně mi dopřály vyslechnout si pár milých slov, když potkaly se přímo pod balkónem.
„Ahoj Zdeňko.“
„Jiřinko, jak se máš?“
„Ále, stojí to za starou belu. Jdu právě na injekci. To koleno mě pořád zlobí.“
„To mě už asi nepomůže nic, mám v háji obě a ještě ta kýla. Až do Hradce mě poslali na nějaký zákrok.“
„No je to všechno na houby. Si představ, Zdeni, to naši mladí jezdí k zubaři až do Ústí.“
„Jé, tam jsem dlouho nebyla. Pamatuješ Toníčka? Ten se tam odstěhoval. Koupili si dům blízko řeky a každou chvíli měli vodu v ložnici.“
„Toho si pamatuju. Vzal si takovou tu krasotinku. Tu hezkou milou bloncku co dělala průvodčí a jezdila linku do Vanďáku. On měl vůbec v ložnici každou chvíli něco …“
„Tak to víš, byli jsme mladí a on byl švihák. No nic, já půjdu. Už jsem tam měla být. Tak se měj krásně, Jiřinko.“
„Ty taky a pozdravuj toho svýho.“
„Myslíš doktora?“
„Toho taky. Ahoj.“
Tak si hezky klábosily dvě paničky v důchodu. Další rozhovory na ulici už jsem tolik nevnímal. Něco jsem doma poklidil, vyřídil pár důležitých věcí, a po obědě, když jsem otevřel svůj počítač, zaslechl jsem opět známé hlasy. Otevřel jsem dveře na balkon a čekal, co se zase dozvím. Nemohl jsem si nechat ujít takovou příležitost. Potkaly se totiž na stejném místě opět ty dvě kamarádky z rána.
„To máme na sebe štěstí. Jindá tě nevidím jak je rok dlouhý a teď se potkáme takhle brzy.“
„Já jsem ráda. Zdeni, já ti musím něco říct. Představ si, jak jsme si ráno vzpomněli na tu průvodčí, víš? No tak já ji pak hned potkala tady v Penny ve frontě.“
„Úžasná náhoda.“
„No, viď. Taky jsem jí to hned řekla, víš, tak jako v dobrém. Ona se na mě hned obořila, že co si ji bereme do úst, ona nikoho nepomlouvá, proč se o ni otíráme, a tak. Stála jsem tam jak opařená a ještě mě takhle ztrapnila před lidmi. Hrůza, řeknu ti.“
„Dneska aby se člověk bál něco říct, Jiřinko. Vzpomínám jak v textilce nám bylo dobře. Tam jsme se bavili o každém a s každým a nikomu to extra nevadilo.“
„…a proháněl tam kámen cihlu, Zdeni.“
„Vždyť říkám, bylo nám dobře. A jéžiši, žes mi to připomněla! Musím ještě do drogerie. Dědek mě poslal pro tmel na popraskanou omítku.“
„Počkej, neutrácej zbytečně. To máme určitě doma. Pojď k nám na kafe. No musíme si přece popovídat. Kdo ví, kdy se zase takhle potkáme.“
A odešly. Říkal jsem si, že je to vlastně dobře. Jenomže za chvilinku bylo v té naší ulici opět rušno. Nějaké auto troubilo jak na lesy a chlápek hulákal:
„…aby jsi se neposral, ty trubko! Ty vole – nenechají člověka ani přejít silnici. Zdar Libore, kam se sypeš?“
„Čau. Viděl jsi je? Skoro obden tady krouží jak lvice kolem krav.“
„Ty dvě? Fakt? Byly v zápřahu, jakoby se neviděly roky.“
„To jistě. Jeníku, to jsou největší drbny z okolí a mají si pořád co říct.“
„Takových tady je. Onehdá jsem viděl Františka jak táhne domů okouzlený vodkou. Dali jsme řeč a co on mi navykládal. Všichni v hospodě jsou hnusní burani a on že už mezi ně nikdy nepáchne. A co myslíš, kde je teď?“
„Sedí tam zas?“
„No jistě!“
„A hele – třetí na mariáš. Stando, Stando pojď k nám. Pojď nám říct jak se máš.“
„Chlapi dejte pokoj. Doma něco dělám a ta moje můra někde lítá s kelímkem tmelu.“
„Teď, teď odešla. I s Jiřinou. Stejskalkou.“
Skvělé. Tak to mám spoustu času, a taky po náladě.“
„Tak se na to vykašli a pojď s náma …“
„Jako na hřiště? To určitě! Ráno musím do práce a navíc by se doma se mnou nebavil ani koš na prádlo. Posledně jste mi to pěkně podělali.“
„A čím jako? Sám jsi se nadral a ještě zabloudil.“
„Libore, to bylo na tom to nejkrásnější …“
Pánové se dobře bavili, ale to už jsem chodil od okna k oknu a postupně je zavíral. Ono všeho moc škodí a nemusím vědět víc. Pamatuju, jak kdysi moje babička hned letěla poslouchat ke dveřím, když si venku někdo povídal. Na tohle si já zvykat nechci. Vlastně mě to nezajímá, ale když je balkón dokořán, tak není úniku. Člověk si prostě vyslechne diagnózy všech lidí z okolí, rozbor vztahů a v neposlední řadě i seznamy rozličného zboží v akci. Prostě život. Je prosluněné odpoledne. Děcka jdou loudavým krokem ze školy. Někdo spěchajíc z nádraží domů zakopává o vystouplé dlaždice a paní v černých lodičkách teď táhne kufry dva. Je celkem hezká. Naštěstí můj zasněný výraz přes záclonu nevidí. 🙂
Radovan Bazger, 24.4.2023