Zde se věnuji problému, který tíží spousty lidí. Někteří si to ani neuvědomují, nebo ho nedokáží popsat a pojmenovat. Odkládání důležitých úkolů a plánů se totiž slabším povahám může přehoupnout v úzkosti a stavy nepříliš radostné. Nastoupí tak zvaná prokrastinace, která se lehce překlopí v nebezpečnou hru s vlastní lidskou podstatou. Stačí si přitom položit jednoduchou otázku: Proč? Proč to všechno vlastně? Tak asi každý se někdy takhle ptá, jen vážně moc záleží na tom, kdy tyto otázky vstoupí do nitra osoby.
Marnost. Latinsky Vanitas. To je pocit, který se nám někdy vkrádá do duší. Bez ohledu na věk. I dětská duše křehká je a projeví se slabost. Přehlížená, nepochopená, nakonec i potrestaná slyší jen déšť tlouci do oken. V dospělosti žen i mužů vznikají i paradoxy. Intolerance okolí k jakékoliv odchylce způsobuje paradigma ztráty sebeúcty pro tušenou nadbytečnost ve světě zmaru s vidinou jakkoliv vzdáleného konce. Myšlenky letí jako o závod a dosažení odpovědi zabolí. Žijeme, umřeme, a po nás všechny další generace. Veškeré snažení a výsledky pokroku zaniknou v prachu matky Země. V pustinách vesmíru. Ochabnutí duše projeví se na těle a degradace vůle dokonale splyne s celkovým stavem onoho jedince. Včetně stavu zdravotního. Jen bezvýznamnost a žal. Skvěle vše dokreslují slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
„K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se trmácí a plahočí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Copak je něco, o čem se dá říci, pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích. Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.“
O co vlastně usilovat? Hledat vnitřní klid? Nehledat nic? Jak na to vše pohlížet z pohledu člověka, který není šťastný, spokojený a pod tíhou nezdaru a myšlenek trpkých přeje si změnu společenských hodnot? Jak se vůbec dá kombinovat revolta s omezenými možnostmi v prostoru i času? Má vůbec smysl touha po jiném a lepším světě, když je vše marno? Za co vůbec bojovat? Vítězství dočasné a neurčité je pouhou hradbou, která stejně jednou popraská a spadne. Slunce zemi spálí a život se snad probudí až za miliony let, nebo na jiném místě v galaxii. Tak, Bože, proč?
Panice v marnosti nepropadají jen nemocní a ztracené existence, nebo lidé na nižších stupních žebříčku. Ani zdraví, peníze a bohatství nezaručí absenci nechuti do životní cesty. Když se v pradávné minulosti člověk vydal za hromaděním majetku, odsoudil se prakticky k neustálé aktivitě. Jsou však dnes lidé, kteří už v tom nevidí smysl. A snad byli i dříve. Podobně, jako nesmyslné pachtění po přebytku neovládá dnešní tlupy primátů. Většině zvířat stačí jen to, co sežerou. Jakmile naplní žaludky, tak vlastně také prokrastinují. Naši předkové na tom byli podobně. Aniž by přemýšleli nad smyslem života a pročítali biblické teze, prožívali vše naplno. I ono nicnedělání. Dožívali se o dost kratšího věku, přesto byl jejich život mnohem bohatší o zážitky, než naše současné jsoucno vyprahlé pustiny neustálé práce, shonu a zbytečných věcí, kterými se obklopujeme. Dokonce je pravděpodobné, že deprese jsou reakcí na současný stav.
„Marnost nad marnost, všechno je marnost. Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí tímto světem? Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Uložil jsem si poznat moudrost i poznat hloupost a pošetilost – a poznal jsem, že i tohle je chytání větru.“ (Kazatel) Ano, je těžké se z tak těžkých myšlenek dostat. Skutečně vím o čem píšu. Někomu pomůžou přátelé. Někomu odborníci. Jsou lidé, kteří své chmury odhodí vlastní silou a odhodláním. Například novou organizací svého bytí. Včetně vztahů, práce, koníčků. Není-li jiná možnost, je snad dobré se v tom zcela utopit a znovu se nadechnout. Ač sám nejsem člověkem, který chodí do kostela, opírám se v tomto článku právě o biblické texty. Jistá schopnost duševního znovuzrození a vzkříšení je zřejmě důkazem existence jedné z největších postav dějin lidstva.
Realita bývá nekompromisní. Prokrastinace se může stát chronickou a odkládání důležitých záležitostí na jiná období může vyústit v stres, pocit viny, psychickou krizi a ztrátu produktivity. Dlouhodobě téměř k sebezničení a sociálnímu vyloučení. Cokoliv působí na člověka, ovlivní jeho další vývoj. Určitě bychom měli věnovat více pozornosti lidem kolem nás. Jestliže nejde o věk, ani o majetek, pak už nezbývá mnoho příčin. Určitě je dobré nedopustit velký pád a včas rozpoznat krizi kohokoliv v okolí. Připomenout jeho důležitost, patřičnost a projevit úctu. I takový zdánlivě nicotný zájem může být důležitým akcelerátorem, nebo mostem do krajiny štěstí. To smysl života vlastní bytosti musí být motorem. Filosofická spekulace cestou od radikální skepse k nádherným pocitům nejen z vlastní kreativity.
Marnost je vyřešenou kvadraturou kruhu. Hranicí a zároveň vírou v obnovu všeho kolem nás. Občas je dobrý návrat k nevinnosti, rodině a hlavně k dětem. K přírodě. Křest ohněm zaručí tu zvláštní transformaci. Pak stačí otevřít oči a s nadějí hledat jen to pozitivní. Vnímat vůně. Cítit vítr ve vlasech. Poslouchat zpěvy ptačí. Možná vůbec není v silách člověka pochopit oč tu vlastně běží. Snad stačí užívat si každou chvíli na světě, usmívat se do všech stran a doufat. Věřit v sebe sama, v další pokolení, nebo v samotného Boha.
Jak to řekl Ježíš: „Neboj se – jen věř!!“
Radovan Bazger, 23.4.2023