Radovan BazgerPřestávám chápat, co se to děje? Žijeme na modré kouli sjednoceni sociálními sítěmi, přitom tak odstřiženi od reality, že jsme schopni tolerovat nenávist, bezohlednosti a války. Jak vůbec můžeme válčit? Proč to nezastavíme? Jsme tak primitivní, nebo zotročeni? Vždyť stačí odhodit zbraně a říci dost! Stačí se vládcům dívat do očí a odsoudit jejich šílené představy. Představy, které nám vnucují a předkládají, jako jediný možný scénář. V jejich režii se pouze zasévá zlo a to už tisíce let. Ne, nejsou všichni stejní. Volby a trůny však ovládnou vždy jen ti, kteří znají způsoby a mají nástroje k získání hlasů těch, jejichž okovy drží síla jimi stvořená. Například ekonomika. Ta nás všechny drží v kleštích a drtí. Ano všechny. I ti bohatí jsou jí oddáni. I ti jsou zotročeni způsobem života a bytí.
Sám nejsem svatý a čistý jako mana. I proto chtěl bych se narodit znovu. Do světa duchovní, morální a materiální čistoty. Chtěl bych žít tam, kde jsou si skutečně všichni rovni. Bez závisti a falešných tendencí. Ve světě, který není ničen člověkem kvůli zisku, a kde nebude mučit člověk člověka pro totéž. Zatímco se mocní plácají po ramenou a slibují další marnosti planými řečmi, na periferiích měst a v lesních porostech jsou k vidění chýše bezdomovců v ještě větším počtu, než před lety. Skutečně odporný je systém, který byl nastolen. Pozvolna se vkrádá do duší strach z vysněných změn a proto se vše chvěje v okamžiku. Na zemětřesení je však brzy. Ještě jsme nedospěli. Ještě nemůžeme pohlédnout do nitra podstaty stejně, jako nespatříme vzdálené kouzlo spravedlnosti.
Tak vzdálené jsou horizonty samotného jha. Toho prostředku, který by nám poodhalil to nejdůležitější, co ve vesmíru existuje. Moudří se pokusili o nemožné a viděli jen lásku. Tu nositelku pravdy. Navíc v podobě, kterou umí lidský mozek zvládnout. Pravdu řekl Lennon, jak blízko byl už Platón, tak kruciální obraz mohl stvořit jen sám Da Vinci. Přesto upřednostňujeme nositele ocenění a to v oborech, které ne zcela souvisí s tím, co bychom měli hledat. Omezeni vlastní maličkostí modlíme se k jádru, manipulujeme s geny, pátráme v dávných hlubinách kosmického prostoru jak smyslů zbavení. Pavučiny života tady na Zemi se přitom stydí za naši ubohost. Co na to Stvořitel? Směje se i pláče zároveň. Ať už je, nebo není. Věříme-li, nebo odmítáme, doslova se topí v slzách.
Zatím se lidstvo snaží proniknout tam, kam určitě nepatří. Ve svém lidsky omezeném vědomí zkoumá pojmy mikro a makro. Ona podobnost v tom, co se děje ve světě neuronů, atomů a bossonů, tedy pouhým okem neviditelných útvarů, a mezi hvězdokupami , galaxiemi, případně také dalšími formacemi ve vesmíru, je až zarážející. Vyvstala i myšlenka, že jde snad o paralelní vesmír. On nemusí existovat vedle nám známého vesmíru. Může být tak obrovský, že jsme jeho nejmenšími částicemi. Proto nás svým způsobem ovlivňuje. Další z těchto vesmírů je součástí nás samotných a světa, ve kterém žijeme. Tedy je tak miniaturní, že jeho největší složky možná vidíme díky urychlovačům a dalším technologiím. Paralela a jistý souběh události prosakuje v emocích.
Můžeme vše jen nechápavě vnímat. Jsme vzdáleni velice rozdílnou velikostí, ale i samotným časem. Obrovské finanční prostředky věnujeme oblastem výzkumu, přitom sami sebe jsme ještě nepochopili. Neznáme půdu pod nohama. Neorientujeme se v zákonech přírodních sil natolik, až se odsouzeni k posměchu trápíme vlastní jednoduchostí. Člověk kráčí špatným směrem. Ví a cítí to většina z nás. Jen tu setrvačnost je těžké překonat. Společenské klima nás deformuje stejně svědomitě, jako každý jednotlivec urputně nezvládá uchopit svůj vlastní potenciál. Obklopili jsme se obludáriem a plni strachu učíme své děti přežít v prostředí tak nevhodném pro jejich zdravý vývoj. Vzali jsme evoluci do vlastních rukou. Žádný řád. Jen pustý zločin. Stačí se rozhlédnout.
Tituly před, i za jmény. Univerzity praskají ve švech. Vzdělání se stalo komoditou a puncem ve prospěch kvality života. S veškerou úctou, změnilo se něco? Hodnoty nejzákladnější mizí jak stopy v prachu válečných polí. Jak málo hlasitá je hudba hladových střev, když staví se mrakodrap zhýralé smetánky. Lidskost, věrnost, řád, čest, úcta, svědomí. Tak málo článků v médiích obsahuje slova vznešenosti. Pojmy úzce spjaté s opravdovou potřebou každého jedince. Civilizace, ta vyspělá kultura, kterou jsme vytvořili, stojí na špatných základech. A ty se bortí. Nikdo nemá odvahu začít znovu a pokud se někdo přece jen vydá jinou cestou, bývá zesměšněn, kamenován, vyloučen. Patrně proto, aby nikdy nedošlo k potřebným změnám. Nicméně Babylon už tu byl a nic neroste do nebe.
V prostoru i toku času jsme jen zrnko písku v poušti věčnosti. Jenomže všechno se vším souvisí. Pokud se věda dostane do nitra hmoty, až na dno ke konečné fázi, bude se zároveň dívat na samotný počátek vesmíru. V té chvíli se vzájemně protnou pohledy mikro i teleskopů. Stane se pouze to, že nám příroda nastaví zrcadlo. Do něj pohlédne snad ona vzdělaná duše a překvapením nebude schopna promluvit a zaznamenat svůj objev. Jednoho dne člověk všechno přehodnotí. Vzdá hold moudrosti a přestane se trápit vlastní neskromností. Nemusíme čekat, až nám umělá inteligence odhalí pravdu. Ona je v nás. Cítíme ji. Bouří se a vstává vždy jak Fénix z popela. Co se jednou nepovedlo, příště bude lepší. I ten nový svět, který postavíme. Už začínám chápat, co se to děje!
Krásně vše vyjádřil v jednom ze svých sonetů William Shakespeare:
“Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.”
A měl pravdu. Nicméně já nejsem Shakespeare. Rozhodně se budu snažit žít co nejdéle. Chci totiž vidět, jak se celá společnost vyvíjí a jak se všem lidem daří. Nepoctivci, paraziti, necudní, pokřivení, hloupí a sprostí, kteří se vysmívají pravdě, ti přece musí jednou poznat spravedlnost a efekt rozumu. Rád si na to počkám. Zbývá snad jen zodpovědět otázku: stačí věřit, že se lidstvo přirozeně vydá lepší cestou, anebo pro to každý jednotlivec musí něco udělat? Začít bychom měli u sebe, ale myslet musíme i na ostatní. Žít stylem, „po mě potopa“, je navýsost krátkozraké. Své děti jsme přece nepřivedli na svět proto, aby platily naše dluhy. Nejen finanční. Dlužíme životodárné síle vesmíru a přírodě této planety obrovské jmění. Za naši existenci! Doporučuji ke shlédnutí film Život na naší planetě …
Radovan Bazger, 28.4.2025