Říká se, že politika je špinavá, ale to je vždy vlivem člověka, který tu politiku dělá. V politice se odráží podstata lidských ctností i chyb a krásné šaty to vše neskryjí. Na straně voleného především, ale částečně i na straně voliče. Lidský faktor je samozřejmě zásadní. Jenomže tak jednoduché to není. Je velký rozdíl v tom, jak se lidé rozhodují v rámci celého systému. Jde o to, co ten systém umožňuje a dovolí. Osobně nemám rád extrémy. Ani příliš anarchie, ani prvky totality. V tom prvním případě je lidem téměř všechno jedno a v tom druhém se zas obávají projevit. Na vrcholu všeho je demokracie. Je však pouhým nástrojem vůle a vše ostatní jen křehce doplňují její principy.
Společenský systém dnes říká lidem, dělejte si svobodně co chcete, jen pamatujte na následky. Ty si však málokdo připouští a uvědomuje. A podle toho to tak i vypadá. Každý si dělá co chce, lidé jsou k sobě hrubí, zákony a nařízení se nedodržují a není ani, kdo by na to účinně dohlížel. Policie přestupky nestíhá zachytit, natož řešit, trestná činnost včetně násilí narůstá, slušnost rychle mizí a psychika jde do kopru. Je to v podstatě i tím, že zákony jsou nejasné, mají různý výklad, a je jich tolik, že se v nich nevyznají snad ani sami zákonodárci. Skoro to vypadá, jakoby některé normy šly proti sobě. Co však čekat z míst, kde bují korupce a skandály?
Všechno jde ruku v ruce s kapitalismem. Nic než prachy. Děti se od malička učí, jak uspět, předběhnout, jak sedřít z lidí kůži. Vidí to všude kolem sebe. Učí se být nekompromisní, sebestředné a sobecké. Když pak narazí na to, že musí kvůli bydlení makat ještě víc, protože úspory narůstají pomaleji než ceny bytů a pozemků, nastává třídění na úspěšné a ty ostatní. Ona inflace vůbec všechno ničí. Člověk si něco vydělá, snad i ušetří, a nakonec zjistí, že to vůbec nemá smysl. Patrně je středem spirály bankovní struktury, které preferují úvěry, hypotéky, podivnou úrokovou sazbu a investice s obrovským rizikem. Kdepak. Spoření přece kola ekonomiky neroztočí.
Systém, jaký dnes máme, mnoho lidí obdivuje a ještě větší počet nenávidí. Jenomže změnit tak jednoduše nejde. Každý se bojí i o to málo, co těžce vydobyl a má. Špatně placená práce? No aspoň nějaká. Špatná finanční situace? Hele, mohlo by být i hůř. Nedostatek zubařů? Stejně mi všechny zuby nakonec vypadnou. Nebezpečí a kriminalita? Radši nikam nechodím, kámo. Špatná vláda? S jinou to lepší nebude. Takže asi takhle spousta lidí uvažuje. Jsou to voliči, kteří by mohli otočit kormidlem, ale velice často nečtou programová prohlášení stran a hnutí. Bohužel jsou zacyklení v nabídce preferovaných a mediálně známých tváří.
Mám jiný názor a ideu. Občane koukej, světe div se, ale můžeme žít lépe! V bezpečí, beze strachu z toho, že nás někdo napadne kvůli slovíčku a pohledu, můžeme žít v režimu s dostupnou střechou nad hlavou. S jistotou léčby, kterou pokryjí úhrady pojišťoven. Můžeme mít mzdy, které odpovídají nejen produktivitě firem a výkonům umělé inteligence, ale i skutečně vykonané práci s přihlédnutím na reálné podmínky, rizika a zodpovědnost zaměstnanců. Můžeme mít dobré vztahy, perfektní školy, čistá města, spolehlivou dopravu, zdravou přírodu. To všechno jde. Jen chtít. Jen otevřít oči! Změna je nutná. Svět, jak ho známe dnes, by naše děti poznat neměly.
Zároveň by bylo vhodné zavést přímou odpovědnost poslanců a senátorů. A nejenom to. Také jejich kontrolu. Ať má volič přehled, nakolik jsou tito zástupci lidu užiteční a jak hlasují ve prospěch zvyšování životní úrovně občanů. Jestli vůbec dodržují předvolební sliby, které vykřikovali v průběhu kampaně na náměstích i prostřednictvím médií. Obecně by těch změn bylo potřeba víc a jaksi není, kdo by je navrhl, odhlasoval, zavedl. Z mého pohledu na politické scéně v současné době není komu věřit. Není koho volit. Má vůbec někdo odvahu a sílu na to, aby se vše hnulo kupředu? Možná, jen není vidět a ani slyšet, protože k tomu jsou nutné zas ty peníze.
Subjektů se zajímavým programem vážně není moc a když se nějaký objeví, lidé to „hejtí“, média cupují, voliči už se na vše dívají skrz prsty. Kdybych se snad já jednou pustil do politické taškařice, musel bych se vyrovnat především s tím, co všechno lidé vymyslí, jen aby někoho bezpodmínečně potopili. Nejdůležitější asi je na nic si nehrát, říkat pravdu a zůstat člověkem bez ohledu na pozici, počty získaných hlasů či funkcí. Je tu ale jeden problém. Tak jako volič jaksi nemám komu dát hlas, stejně tak v současné době nevidím subjekt, do kterého bych vstoupil. Možná by bylo východiskem založení nového uskupení, které by mělo jiné priority než prachy.
Vadí mi totiž rozdíly a řazení lidí do kast a tříd. Vždyť stoupat musí všichni najednou a pokud už někdo sedí v letadle s kurzem do Edenu, měl by počkat na ostatní. Věčně ti dole na zemi nebudou dřít a prolévat krev jen proto, aby se několik individuí mělo lépe než jiní. Myslím si, že když někdo pracuje tvrdě a poctivě, měl by mít nejen svobodu, ale i to základní, co je k životu potřeba. Domov, vodu, jídlo, teplo, vše pro zdraví, klid a mír. Kdokoliv a kdekoliv na Zemi. Proto není důležité, jestli zvítězí levice, pravice, nebo střed. Hlavní je pohnout se z místa. Nejlépe vpřed a letět vzhůru. A všichni, podotýkám. Neboť hrstka miliardářů lidstvo nezbaví chudoby, neštěstí a zbraní.
Je to prostě tak. Ti, kteří nevědí, co je absolutní zmar, neřeší každodenní trápení, náročný a frustrující hon za obživou, takoví jen lpí na zbytečnostech. Zrovna nedávno konala se schůzka lídrů USA a Ukrajiny v Oválné pracovně bílého domu za účasti médií. Jeden z reportérů se pana Zelenského ptal, zda vlastní oblek a proč ho nemá na sobě, když tedy jde o jednání na nejvyšší úrovni. Prý tím prezident Ukrajiny nedává najevo dostatečný respekt. „Oblek si vezmu, až skončí válka,“ odpověděl prezident Zelenskyj a tím myslím jasně ukázal, co je v životě mnohem důležitější, než nažehlená paráda. Jeho výrok mě příliš nepřekvapil, ale určitě a znovu donutil k zamyšlení.
Radovan Bazger, 3.3.2025