Rubriky
Blog Fejetony

O (ne)osobní pravdě

Všechno, co jsem doposud napsal, odpovídá době, kdy texty vznikaly, a tehdy aktuálním myšlenkovým proudům. Sem tam slyším i celkem tvrdou kritiku. Sám se někdy divím, co všechno vyklouzlo z mé hlavy ven. Nu což, nic mazat nebudu. Někdo se zamyslí, jiní zas pobaví, někteří znechuceně otočí stránku a vydají se za pravdou jinam. Tak je to stejně se vším na tom světě kulatém. Zavděčit se všem je nemožné a ani to nemám v úmyslu. Sdílení názorů na blogu je podobné, jako na jiných platformách, kde reakce sice mohou přicházet okamžitě, zato neosobně. Z očí do očí by si lidé neřekli tolik slovního bahna, jak to vidím v některých diskuzích. Samozřejmě jde taky o to, kdo diskutuje, s kým, za jakých okolností a kde. Kdesi v Dlouhé Lomné v hospodě toho projde víc a buď se nestane nic, nebo si daj chlapi venku do držky. Co pak? No pak se zlejou a pravdu mají všichni. Je tu i další fenomén. Ženy! Ty se málokdy pustí do přímé konfrontace. Jdou na všechno fikaně, tak trochu stranou vyčkávají jako šelmy a většinou prostřednictvím dalších osob, nebo nějaké intriky a zákulisní kulišárny vyjádří svůj skálopevný názor ostrými drápky. Pravdu mají samozřejmě vždycky! Na tvrdé výpady odpovídám ještě tvrději a nemusí jít vůbec o násilí. Nicméně po hospodách nechodím, tak pokud mi chce někdo říct, jak se mu čtou moje články, bude muset zvolit nějaký lidský přístup. Cením si inteligence v každé lidské činnosti. Je třeba číst mezi řádky. Tam je toho napsáno také docela dost. Navíc si myslím, že pokud se mnou někdo nesouhlasí, pak je to jen a pouze jeho věc. Nejsem namyšlený autor povídek a fejetonů. V mých textech může být, a určitě je, spousta chyb a nesmyslů. Jenomže i spousta nechyb a smyslů! Mých vlastních. Nenechám si je vzít. Stejně, jako si nenechám vzít své soukromí. On ten Blog je sice oknem otevřeným, ale jen do určitých míst života. Jsou situace, kdy jsem jako žula, zabejčenej. Jsou však také události a momenty, kdy taju jak led. Někdy mám strach, někdy se vrhám do rizika. Život je zvláštní a člověk nikdy neví, jak bude reagovat. Někde v Krátké Nezlomné si ženy povídají, plánují, rejpou a nezmůžu s tím nic. Vlastně ani nechci. Zkrátka a dobře, píšu svobodně a na tom to celé stojí. Až pocítím nesvobodu, která zasáhne mé stránky, nebo až úplně přestanu psát, může to něco znamenat. Například, že jsem podlehl šarmu dam, nebo jsem navštívil levnou nálevnu, ale s největší pravděpodobností, pokud se cenzura vládcům zalíbí, půjde o zásah systémový. Nikdy nepíšu tak, abych se někomu klaněl a už vůbec ne těm v kruzích nelidské politiky. Tak ji nazývám. Je to celkem zajímavé, jak jsou někteří nedůtkliví. Vůbec jak se lidi dokážou zhádat pro pár slov. Okruhy jsou jednoznačné. Sport, styl, práce, vztahy, společenské klima, a tak dále. Osobně si myslím, že to máme vlastně všichni v krvi a tak, když někdo našlapuje moc blízko, měním směr v obraně sebe sama. Občas i pálím mosty. Vím to. Tak dost už. Teď trochu z jiného soudku. Zajímavé je, jak nezajímavé je tohle období. Podzim je krásný, ale nic se jakoby neděje. V těch obyčejných životech většiny z nás. Lidi se nudí a brouzdají, hledají, strkají nos do všeho možného. Týká se to i mě. Co to mám za nápady? Zamýšlet se nad přírodou, časem, prostorem, příčinou i důsledkem, nad osudem, životem na Zemi i ve vesmíru, a k tomu všemu psát o nějakých diskuzích, sporech, občanech maloměsta. Co se vůbec starám a otírám o ženskou intuici, systém, právo, nebo proč se drze rozepisuju o lidech v politice? Protože můžu. Naštěstí můžu! Nikdy jsem si nebral servítky a často říkám, co si myslím. Ne proto, že bych neuznával autority. Neuznávám jen některé autority. Už od školních lavic. Především pokrytce a lháře. To jsem pak schopný ventilovat věci, které se neposlouchají dobře. Ke všemu raději píšu než mluvím. Píšu svobodně, přec s rozvahou. Mám sice chuť některé jedince poslat do zádele přímo a bez přestupu, ne vždy to ale jde tak jednoduše. Obzvlášť, pokud jsou ve vysokých funkcích. Za bývalého režimu by mi to nejspíš neprošlo. Měl bych za zády tajné struktury a před sebou zavřené dveře. Teď už žijeme ve svobodné zemi a jsem za to rád. Názory je možno šířit libovolně. Sice na některé webové stránky už přístupy blokovány jsou, ale jde o takzvané dezinformační weby, které záměrně a trvale šíří nepravdivé zprávy za účelem oklamání lidí. Nevím sice, kdo má patent na rozum a klíče od světa neotřesitelné pravdy, ale asi tomu nerozumím. Patrně jde o nějaké vyšší zájmy. Sám propagandu nešířím. Občas se jen zamýšlím nad určitou věcí a snažím se najít ty klíče. Teď mě tak napadlo, jak může být pravda jenom jedna, když má každý tu svou?? Víc to komplikovat nebudu, vždyť se blížím k závěru. Už je načase, viďte! Chlapi z Dlouhé Lomné můžou konečně běžet za ženskejma a v Krátké Nezlomné bude nakonec pěkně veselo. I na ty drápky možná dojde. Inu, kritika je vlastně dobrá věc. Udrží ve formě, povzbudí, občas zamáčkne a znechutí. Pokud chci psát dál, musím se s tím vypořádat. Naštěstí je kolem mě dost lidí, kteří mě podporují a mají radost, že nic nevzdávám. Tady přece vůbec nejde o nějaké plusy, lajky, hvězdy a plácání po ramenou. Nepíšu pro slávu a peníze. Psaní mi pomáhá uspořádat, vyjádřit, předat některé myšlenky, názory, pocity. Můžu se tak víc usmívat na lidi a na celý svět. Je to tak, je to pravda! Tvořit tenhle Blog mě zkrátka baví a pro mne hlavní je, že píšu svobodně …

Radovan Bazger, 25.10.2024

Možnosti sdílení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *