Mám rád legraci. Inteligentní humor i potrhlé srandičky. Jak kdy, kde a podle toho s kým. Dle nálady. I teď čtete takový nedělní úlet. Pojďme se projít s panem Humorem a naladit na vlnu dobré pohody. A pan Procházka? Ani ten doma nezůstane. Když vyšel ze dveří, ptám se ho „Proč máte na dveřích napsáno Pozor pes, když máte takového malého rafina?“ – „No právě proto, aby ho nikdo nezašláp.“ S úsměvem odvětil a začal nádherný den v režii nejskvělejší klaunů v duši člověka.
Je opravdu hezké ráno, slunce prosvítá mezi mraky a hřejivý vánek příjemně chladí tváře. „Kam vyrazíme?“ Ptám se obou společníků a s notnou dávkou Humoru se dovídám, že určitě na čerstvý vzduch. Na kraj Prahy. Nejspíše do Stromovky. Po chvíli přijíždí tramvaj a vzhledem k tomu, že je docela narvaná, stojíme a vlajeme díky zvlněné dráze držíce se kožených pásů na tyči. Po chvíli ke mně přišel nějaký chlápek a chtěl po mně můj lístek. Fakt to nechápu. Jako by si nemohl koupit svůj!
Vystoupili jsme na Výstavišti, upravili si pomačkaný vycházkový oděv a rozhlédli se kolem. Kamarád Procházka se neubránil dojetí a pravil, že je to už dávno. Patrně myslel dobu, kdy zde byl naposledy a nikoliv poměr s dámou světlých vlasů stojící opodál. Už pomalu kráčíme do hlubin parku když ona krásná blondýnka s kabelkou a boa z pravých kožešin za námi volá „pánové, nemáte psa, tam nemůžete. Na té tabuli u vchodu je napsáno: Vstup jen se psem na vodítku.“
Vtipná slečna. Do Stromovky samozřejmě můžeme i bez doprovodu němé tváře. Ani kolega Procházka sebou nebral ceduličku Pozor pes. I tak se v parku pohybují zvláštní lidé s různými pohnutkami. Zrovna támhle sedí jeden borec na lavičce a hraje si se sirkami. S důležitým výrazem vždycky jednou škrtne, hořící dřívko odlétne a po chvíli zhasne. Když procházíme kolem něj, tak sirka dopadne do jehličí a hoří déle než ostatní. V tom pan Humor zašeptá: „Tu si nechte, ta funguje …“
Je už poledne. Usedáme na terasu vybrané restaurace když ze dveří vylétne číšník a ustaraně povídá, „pánové, promiňte, tenhle stůl je rezervován!“ – „Dobře, tak si ho odneste a přineste nám jiný! Přece o nic nejde“, utrousí již tiše kolega Procházka. Kdyby se Humor mohl smát, tak by měl pan majitel plno. Že to nechápete? I to se přece stává. U vtipů nejčastěji. Pobaveni a syti vyrážíme pomalu na další cestu. Žádná siesta, žádné lenošení. Ať se trápí naše těla přes Žižkov až na Anděla.
Kdepak pěšky. Hezky metrem, až takoví dobrodruzi nejsme. Pražská rychlodráha je také zajímavé místo. Někteří tomuto dopravnímu systému říkají Krtek. Stejně jako v přírodě i v umělých tunelech potkáte spousty zvláštních bytostí. Támhle právě jde jedna objemnější paní po nástupišti a zpívá si: „Kdybych byla jahodou…“ – Procházka se přidá: „To by bylo džemuuu…“ – a teď si představte, že se ze slušnosti nechcete rozesmát na celé kolo! Tedy vlastně metro. To nevydržím…
Nevydržel. To víte, jsem jen člověk. S Humorem a Standou, kterému občas říkáme Sranda Procházka, se loučím opět u domu na kraji Kobylis. Byl to nádherný den a vím já stejně dobře jako všichni ostatní, že každý den můžeme vidět situace plné legrace, zažít na světě nějakou tu prču. I když sami půjdete, pan Humor se rád přidá. Neodmítejte a jděte za jeho smíchem, náladou, ideály. Jděte lidi a smějte se než příjde Chuck Norris, protože ten rozbrečí i cibuli.
Kdo se směje naposled, ten se prý směje nejlépe. To určitě. Pokud vážně naposled, tak mu to asi moc směšné nepřijde. Ale přátelé, smích léčí, tak tedy navždy se můžeme smát jako Vlasta. A jako Burian taky! Snad zůstanem zdraví i díky filmové produkci. Nejenom komedie mění lidské grimasy. Nedávno mě velice pobavila hláška v jedné epizodě televizního seriálu Sherlock. Tu situaci a prostředí filmaři nemohli podat lépe. K tomu dialog a precizně vsazená věta …
„Přežil by i Boha, jen aby měl poslední slovo.“
Radovan Bazger, 28.6.2015
