Ne ne, nebudu psát o výmluvách typu „dnes ne, miláčku, bolí mě hlava…“
Faktem je, že už od dětství je člověk alibista. Všimli jste si? Na otázku: „Kdo to rozbil – pokazil, nesnědl, vypil, udělal, neuklidil, zašpinil, roztrhal, zničil, propíchl, zlámal, nevynesl, etc.“, je odpověď vždy obdobná. Od prvních krůčků, kdy po rozlití kakaa dítě odchází nenápadně pryč, přes trhání ručiček panenkám, podkládání nohou spolužačkám, schovávání třídních knih až po malby žáků střední školy v podobě loga z automobilové produkce, téměř vždy je odpovědí ono známé: „To já ne, …“
Představte si, s věkem tato dětinskost nemizí. Také v práci nelze přehlédnout takové chování. Dobrým příkladem je doprava a parkování. Najdete v řadě aut to své sedřené majitelem vozu evidentně shodné barvy, kterou zanechal na vašich dveřích – „Kdepak pane, to musel někdo přede mnou, to víte, tuto vesmírnou modř má každá druhá kára.“ Vůbec nevadí, že váš odstín poněkud mění vzhled přední části dopravního prostředku dotyčného.
Značně extrémní je pak popírání trestných činů, přečinů a přestupků. Samozřejmě – kdo by se přiznal bez okolků? „Já toho srnce fakt zastřelil. Jsem pytlák a krom toho neplatím daně, materiál na stavbu domu jsem nakrad v podniku, a auto? To je jasná čorka a podvod včetně pojištění. Jo a manželka pere ve fiktivní firmě prachy majitele místní krčmy. On můj syn prostě šetří na dovolenou a hospoda tolik nenese. To víte, vzal si náročnou ženu. Její otec, pan ministr, objednal si u mě zvěřinu, tak tady mě máte.“
Jasně, takhle to nefunguje. Bohužel. Alibizmus se prostě nosí a je přirozenou fází obrany člověka před postihem. Dokážeme cítit vinu, máme strach a včasný únik před trestem je v mnoha situacích tím nejlepším možným řešením. Zdánlivě. Všichni jsme stejní a minimálně jednou za život každý z nás pronesl ono „to já ne..!“ V tom jsme všichni stále dětmi. Problém vidím v tom, že jednou se budeme před svými dětmi vymlouvat a hledat vhodné alibi.
Přijde den, kdy se naši potomci budou ptát: „Kdo vybil tuleně a kdo může za likvidaci globálního ekosystému? Kdo téměř vyvraždil jisté etnikum? Kdo zdevastoval dešťné pralesy a planetu vůbec? Kdo zamořil Evropu chemikáliemi, radioaktivitou a kdo zničil svět plastovými odpady? Proč jste investovali do zbraní a nefinancovali vědu? Výzkum léků? Kdo se opovážil nedodržet kvóty exhalací? Jak to, že miliardy lidí hladoví a vyvolení hýří? Kdo zakázal patenty čisté energie? Kdo?“ – To my ne, to ..?
Výmluvy nepomohou. Důkazy jsou naprosto usvědčující a trestem bude opovržení a zánik. Země je jako žena. Když ji bolí hlava a nesdílí nebeské lože se Životem, pak všechno končí. Člověk tu přirozenou symbiózu opravdu ničí. Jednou vše musí zaniknout, ale proč lidstvo páchá sebevraždu a vytváří prostředí ne nepodobné Armagedonnu i dalším organismům? Možná jsme opravdu jako děti a tak dlouho budeme sahat na plotnu, dokud se nespálíme o žhavý kov.
Tvor zvoucí se Homo Sapiens je člověk rozumný? Promiňte, nevšiml jsem si. Patrně dál budeme házet písek ostatním do obličeje, čmárat sprejem po fasádách a házet kočky do hnoje. Stále se najdou siláci, kteří zlámou álej mladých stromků, nebo prudce inteligentní jedinci, kteří vypustí průmyslový odpad do řeky. „Vy jste snad zešílel. Já? No ani náhodou, to jste se snad spletli! V tom má prsty určitě ten chlápek z vlády. Nedávno mu někdo podstrojil srnčí na smetaně…“
Radovan Bazger, 26.6.2015