Je středa, půlka týdne za mnou a v koloběhu směn už se ztrácím jako nit v tkaném koberci. Jedu z práce a vjíždím na dálnici směr Liberec. Jsou za mnou Kosmonosy i Bakov nad Jizerou a před sebou vidím noční linii nekonečného proudu automobilů. Měsíc trhá mraky v touze pohlédnout na Zemi v pohybu.
Snažím se nemyslet na únavu a zaměstnávám mozek různými myšlenkami. Jednou z nich je úvaha nad osudy těch, kteří řídí své vozy přede mnou. Ani nechci hloubat nad konkrétním smyslem lidského života a bytí. Jen tak si jedu a točím volantem. Mířím k domovu a říkám si, kam se řítí ostatní?
Koncová světla automobilů se blíží i vzdalují a občas mi někdo z protisměru zasvítí do očí nad horizontem svodidel. Nemusím vlastně nic rozdělovat na já a oni. Jsme na dálnici společně, tak vše je o nás. Vše děláme my. Jednotně a dle určitých pravidel spěcháme vstříc budoucím vteřinám, minutám, hodinám…
Někdo jede domů. Jiní spěchají do práce. Mnozí myslí na své obchody, nebo rodiny, děti. Lidé v autech sedící se pohybují po krajině vysokou rychlostí a doufají, věří, že se brzy dostanou do cíle své cesty. Ať už je to kdekoliv. Na některém z Exitů sjedou z dálnice a zaparkují své čtyřkolky do stínu zdí a stromů.
Spěcháme. Všichni se táhneme vpřed. Předjíždíme, často riskujeme a pokoušíme se udržet motory v chodu co nejdéle. Přitom úsporně a pokud možno v pohodě. Občas se najde někdo divočejší a žene svůj vůz nad rychlostním limitem. Jindy potkáme takového hlemýždě, který atakuje limity spodní.
Pohledem do zpětného zrcátka se vysmíváme všem, kteří jsou za námi, ale neuvědomujeme si, že oni jsou za námi i na přímce časové. Ano. Všichni jednou sjedeme z dálnice. Na každého čeká Exit. Pro každého z nás je připraveno místo ve stínu. Dříve, nebo později. Je opravdu nutný věčný hazard a cval?
Nějak zapomínáme na to podstatné. Na sounáležitost a to, co nás spojuje. Na dálnici v jednom směru všechny jízdní pruhy odděluje bílá čára. Místy plná, jinde přerušovaná, ale stále je to jen barva. Do pomalejšího pruhu můžeme přejet kdykoliv. Avšak přejet do protisměru a vrátit se zpět – to prostě nelze bez složitých manévrů.
Sám snad ještě nejsem ani za polovinou své dlouhé cesty. Přesto rád zařadím nižší rychlostní stupeň. V podstatě dám klidně přednost vlnitým okreskám, které jsou samý výmol a zákruta. Povedou mě do cíle mnohem delší dobu. Nemusím být první a nejrychlejší. Nemusím jet po nejlepším koberci. Ale užiju si to!
Pojďme si užívat ty drahé vteřiny rychlostí přirozenou člověku. Co nejdéle, společně a bez stresu. Shon rovná se zmar a v tomto duchu naše společnost bojuje s nástrahami 21.století. Pokud dojde na dálnici ke kolizi, stejně musíme tou hrbolatou silnicí překlenout problematický úsek. K čemu tedy věčný úprk?
Jsem už doma. Auťák pomalu chladne v nočním tichu malého města a já klidný a v pohodě vzpomínám na tu dětskou touhu „řídit auto“. Krásnou a zároveň pošetilou. Jako děti jsme chtěli letět co nejrychleji po dálnici jménem Život. Po letech člověk tahá za brzdu a hledá díru ve svodidlech. Marně…
Radovan Bazger, 1.6.2014