Rubriky
Blog Zamyšlení

Čest, úcta, sebevědomí

Čest je pro někoho prázdný pojem. Pro mne podstata společenského soužití i vlastní sebeúcty. Nechci uvádět konkrétní případy, kdy jsou, nebo by měli být lidé čestní. V obecné rovině se čest snoubí s pravdou, slušností a upřímností.

V podstatě se dá říci, že na čestném jednání stojí i mé působení ve všech oblastech. Alespoň se o to snažím. Lidem se sice některé mé kroky nezdály příliš vhodné, ale uhájit svou čest je mnohdy důležitější než úspěch v zaměstnání, sportu, nebo mezilidských vztazích. Někdy tím trpí kariéra, jindy přímo moje osobnost.

Zachovat si pravou tvář je těžké, ale svědomí si nikdy nechci zbytečně zatěžovat těmi obludnými neduhy, jakými je například lež, přetvářka, nesolidnost. V naší společnosti jevy časté, avšak nechtěné. Čestné jednání mi dává pocit svobody a klidu. Dále vytváří přátele, ucelenou a ochotnou rodinu a smysluplně prožité dny všední i nevšední.

Může docházet i k sebeklamu, nebo obelhávání vlastního já. Člověku se zdá, že jedná čestně, ale reakce okolí a síla argumentace jej nakonec usvědčí z opaku. Každý by tak měl mít vytvořeny nějaké mechanismy sebekontroly. Sebekritika je zdravá a je potom snažší uznat pravdu a názory někoho jiného. Ne každý to umí.

Obzvláště lidé mediálně známí, veřejně působící v různých funkcích musí mít vžitá pravidla vytvářející profil čestného člověka. Říká se, „cizí chvála přináší tobě jen tehdy čest, když ten, kdo tě chválí, chvály hoden jest“. A je to pravda. Čestný člověk musí navíc být i odvážný. Ne vždy je totiž jednoduché své činy a názory udržet v souladu právě s výše citovaným rčením.

* * *

Úctu je podle mého názoru důležité získat. Ta je v podstatě reakcí na vlastní čestné jednání. Velmi těžké je přijít o důvěru okolí. Ztracená důvěra se nesnadno získává zpět. To asi známe všichni. Proto pohled na sebe sama musí být zrcadlením a odrazem vlastních schopností. Pokud nechci, aby se lidé ke mně chovali nedobře, musím většinou učinit ten vstřícný krok a od první chvíle s každým jednat tak, jak chci, aby bylo jednáno se mnou.

Domnívám se, že úctu a čestné jednání lze pozorovat různými způsoby. Lidé mají tendenci ctít ostatní i podle postavení a hodně dají na první dojem. Mohou se však mýlit. Předsudky nikdy neotevřely žádnou bránu vnímání a osobnost každého člověka je natolik složitá, že často může dojít k tomu, že budeme zklamáni.

Může docházet i k sebeklamu, nebo obelhávání vlastního já. Člověku se zdá, že jedná čestně, ale reakce okolí, síla argumentace jej nakonec usvědčí. Každý by tak měl mít vytvořeny nějaké mechanismy sebekontroly. Sebekritika je zdravá a je potom snažší uznat pravdu a názory někoho jiného.

Je společensky nutné být člověkem uctivým k druhým. Neustále sledovat to, jak se lidé chovají, jak jednají a na základě toho je ctít. V optimálním případě všechny stejně, nebo ještě lépe podle zásluh. Přitom si však dát pozor na přirozené tendence řazení a škatulkování jednotlivých osob. Je potřeba myslet na souvislosti a provázanosti. Všichni jsme jen lidé, a proto je častý omyl více než pravděpodobný právě v hodnocení ostatních.

Nejde však jen o pohled osobnostní. Neméně důležité je mít úctu k prostředí, přírodě a všemu z ní pocházejícímu. S tím souvisí i další formy úcty vzhledem k náboženskému vyznání a víře mnohých z nás. Tyto záležitosti jsou schopny dále utvářet člověka a mají velký vliv právě na to, jak vidíme svět celkově a jak působíme na utváření nejen vlastních hodnot.

* * *

Sebevědomí vnímám jako spojení cti a úcty. Díky těm dvěma fragmentům a různým pozorovacím úhlům je možné sebevědomí formovat, vytvářet i ničit. Samozřejmě, že sebevědomí roste s každým úspěchem. To se však děje pomalu a růst jisté sebehodnoty je vytvářen jako mozaika v okenní tabuli. Střípek po střípku je sebevědomí skládáno a stává se barevným obrazem naší osobnosti, který pak lidé hodnotí.

Je zvláštní, jak rychle může být naše sebevědomí rozbito. Stane-li se člověk neúspěšným, či zažije soustavu pohrom v existenční nebo citové oblasti, pak to vypadá, jako by tu mozaiku někdo špatně složil. Případně přímo rozkopal a pošlapal.

Paradoxem je, že i při velmi nízkém sebevědomí lidé jednají čestně a dokonce mohou být ctěni mnohem více, než v období euforie a úspěchů. Je to opravdu zajímavé se nad těmito věcmi zamyslet. Člověk si vzpomene na záležitosti zapomenuté i takové, které mu právě nikdy zapomenuty nebyly. Možná je čas přehodnotit své činy…

Závěrem lze říci, že žádný stín by neměl překrýt empatii a vnímání okolí. Kruh se plně uzavírá právě ve chvíli, kdy tímto textem odhaluji své nitro. Zjištění souvislostí mezi tím, jak je kdo vnímán, jak si váží sám sebe a nakolik čestný si připadá, je na jednu stranu zarážející. Z druhé stránky však je má vlastní úleva namístě.

Radovan Bazger – 13.2.2014

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *