V zátoce osudů rovná se křivka času.
Držím tě kolem pasu
a léta planoucí vášně
jsou zbožná přání.
Myslím to vážně.
Do dlaní tvých vkládám co patří ti dávno.
V zátoce osudů zlomené ráhno.
Povrch se třpytí
a nikdy nevysychá.
Jen tiše dýchá v měsíčním jasu.
Ta lásky pýcha.
V paprscích slunce se vzpomínky choulí.
Jsi střed mléčné dráhy,
kamenných koulí
jež krouží mezi proudy.
Jsme v zajetí citů sevřeni ostrou municí.
Překročit hroudy
a střeženou hranici
rovná se skoku do neznámých vod.
V zátoce osudů je skály hrot.
Krajina života nádherně voní.
V uších to zvoní
když zpívají slavíci.
Stejně jak dopisy psané pod lavicí.
Dnes máme své zázemí,
risk není možný.
Dětské sny míří do záložny.
Z milostných úroků nedá se žít.
V zátoce osudů ticho je, klid.
Možná se poznáváš
v horoucím vzplanutí.
Snad pod křídly labutí vidíš svou tvář.
Polární zář
halí tu zátoku osudů.
Vím, že už nikdy víc hladit tě nebudu.
Zbývá jen úsměv za slzou v oku.
Kolik jen nám to tehdy bylo roků?
Křiví se rovina zlomkové čáry.
V zátoce osudů žijí dva páry.
Nesmíme narušit souznění času.
Ze školních lavic jen piliny, cáry.
Zůstala vzpomínka
a záchvěv hlasu.
Na síti pavouček jméno ti vyhledal.
Stroj času nemáme.
Smíme jen dál
kráčet cestami svými.
Železné klíny
vražené do těla.
V zátoce osudů viděl jsem anděla…
Radovan Bazger, 10.3.2014