Víte, co je na té práci skvělé? Žádná služba není stejná. Ano, jak se říká, pokaždé mě naštve někdo jiný, ale o tom to není. Kdybych chodil do práce a trápil se, nebo zasmušilý chodil domů, tak to by opravdu nešlo dělat dlouhodobě. Kdepak. Řídit tramvaje mě baví. I když si člověk zanadává, občas něco nefunguje jak by asi mělo, nakonec zvítězí ten pocit, ta balada v duši, když zazvoní kdosi třeba i na pozdrav, nebo když mlaskne výhybka – někdy i s efektem vodotrysku.
Jakmile budík rozehraje melodii známou, nejsem otrávený. V zájmu plnění služebních povinnosti prostě a jednoduše odkráčím do vozovny. Dokonce často s úsměvem. Ano, i ve tři ráno. Opravdu pokaždé je služba jiná. Jiný čas nástupu, jinak přidělené vozy na různých kolejích, střídající se kolegové ve výpravně, nebo pak na trati. Jiné počasí, jiná hustota dopravy, rozliční lidé. Zamlklí mračouni, občas i povídaví mračouni, ale také cestující s veselým úsměvem ve tváři.
Tuhle zrovna jsem vezl jeden zajímavý pár. Ona si sedla na volnou sedačku hned za prvními dveřmi a hustila do chlapa celou cestu z Hanychova až k Botanické zahradě. On jen tak nad ní stál, mlčel a hleděl bůhvíkam do prázdna. Možná by i chtěl být místo mě v kabině, jenomže ouha, není zvukotěsná. Při pohledu na toho pána se mi úplně vybavila báseň Ostrava od Petra Bezruče, která začíná slovy: „Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí …“
Když jsem u té Ostravy, strávili jsme tam s přítelkyní pár dní a řeknu vám, tam to frčí. I osmdesát kilometrů v hodině na některých úsecích. Jo, člověk je z té práce trošku deformovaný a když jsou někde tramvaje, musí se povozit, nebo si některou alespoň vyfotit a když ani to nejde, tak pořádně zdrbat, co a jak by šlo a nešlo, co kde mají a nemají dobré, a tak podobně. V Ostravě, Olomouci, v Plzni i Praze. Žádné dětinské pomlouvání. Je to spíše inspirativní a na pohodu.
Stejně tak se rád podívám na stránky a do tramvajáckých skupin na sítích. Třeba Facebooková organizace řidičů tramvají (FOŘT) je naprosto skvělá. Jde o profesní komunitu, proto tam najdu vždy něco zajímavého. Mimo jiné i fotografie, videa a informace týkající se dopravy nejen u nás, ale v různých koutech světa. Prostě a jednoduše to člověka pohltí. Tak nějak zdravě. Tramvaje se staly součástí mého soukromí i když vím, že nic se nemá přehánět, samozřejmě.
Do práce člověk chodí hlavně pro peníze. Kdybych je nepotřeboval, tak proháním doma modely vláčků, nebo zkouším různé simulátory tramvajové a vlakové dopravy na počítači. Jo, i tím jsem si prošel. Hodiny. Co hodiny – celé týdny u monitoru ve snaze dosáhnout patřičné dopravní obslužnosti ve virtuálním prostředí více či méně vydařených her. Být reálně miliardář, koupím si třeba celou tramvajovou trať v bláhové víře, že to jde zvládnout i bez dotací.
Jsem hračička a snílek. To byl určitě i pan Křižík, nebo zakladatelé Sdružení pro lehkou železniční dopravu George Jackman, Jay Fowler a Geoffrey Southerden. Kdepak. Nechci se s nimi vůbec srovnávat. Nemám takové ambice a ani prostředky k uskutečnění tak velkých věcí. Jen mám radost z každé nově postavené nebo rekonstruované tratě a také z modernizací vozového parku kdekoliv ve světě. Takže dobrá, rychle zpátky na zem, šupem do uniformy a hybaj do práce.
Každý den jiný a žádná služba není stejná. To je pro mě do jisté míry motivující. Stejně jako legrační příhody, které se stávají prakticky pořád. Nejsem vůbec škodolibý, ale jsou situace, které prostě pobaví. Výhybky se automaticky přehazují. V jedné z nich se po dešti držela voda a stala se tak osudnou cápkovi, který se snažil těsně před tramvají přeběhnout na druhou stranu komunikace. Pohyb železných jazyků vymrštil proud vody přímo na toho chlapíka.
Myslím, že i jemu se tím změnil celý den. Neměl vstupovat do dráhy tramvaji a riskovat víc, než ten svůj oděv. Faktem ale je, že se v práci radši usmívám z jiných důvodů. Některým dopravním situacím, vtipům, které zaslechnu třeba od kolegů, nebo jiným a roztomilým věcem. Jakmile vidím tatínka, jak ukazuje dítěti mašinku, je to hezké, ale když na mě z chodníku mává celá třída středoškoláků a jančí všichni i s paní učitelkou, to už se fakt směju od ucha k uchu.
Závěrem bych chtěl jen vzkázat slečně, která měla potřebu se bez zrcátka namalovat během jízdy přes klátivé oblouky u Janova dolu, že výsledek stál opravdu za to! 😀
Radovan Bazger, 5.1.2025
