Spí už celé město.
Dnes zasněný bloudím ulicemi
a dívám se do oken.
V jednom z nich kocour šedivý
nevěřícně hledí ven.
Pohled víc než marnivý,
jen liduprázdné gesto.
Ta šelma líbí se mi.
Temná čtvrť je tichá,
přestože v oknech televizní
barvy jemně září.
O kus dál kráčí člověk bez domova,
jenom jméno v kalendáři.
Možná to jen zkouší znova.
Zbytky sil a žádná pýcha.
Nepodléhá trýzni.
Za mostem brána
otevřená láká příchozí do světa snů.
Tam atrakce z kroužků
odolává svitu.
Hladina jezírka zvlněná trošku
maluje iluzi blahobytu.
Zima je večer, studená rána.
Další z palčivých dnů.
Život je náročný.
Chudoba je zlá i ve vyspělém světě.
Opravdu zvláštní pocit,
vždyť ten muž se na mě smál.
Přec objevil se soucit.
Jdu městem dál
po práci domů, po noční.
Narůstá touha po odvetě.
Myslím, že můžeme
změnit náš svět a vstoupit do Ráje.
Do nové éry pozitivní.
Stačí vyslechnout emoce,
nebát se svobody kolektivní.
Možná pak Vánoce
budou pro všechny kouzelné.
Svědomí neprohraje.
Myšlenky složité,
nad osudem lidským těžká sudba
provází mě cestou.
V městském parku před sousoším,
jak ženich před nevěstou
stojím a vůbec netuším,
co je v něm ukryté.
Sen, vzkaz, nebo hudba?
Už odemykám dveře.
Ještě se otáčím a v oknech hledám
kocoura barvy oceli.
Temná čtvrť je stále tichá,
ve všední den i v neděli.
Tu na člověka silně dýchá,
že je všechno v nedůvěře.
Já se ale nedám!
Samá turbulence.
Ze všech koutů pronikají zprávy zlé.
Přijdou lepší časy.
Do ticha a nepohody
proti mocným pozvedneme hlasy.
Zpovídat se před národy
pro všechny ty pomatence
bude nemilé!
Doufám v to a věřím.
Už nechci vídat lidi bez domova.
Vždy učili mě vnímat svět
i sebemenší úsměv na líci.
Neohýbat hřbet,
když procházím se ulicí.
Je prosinec a sněží
slova tátova.
Radovan Bazger, 25.12.2024
