Má spoustu tajných zákoutí,
i rozlehlý prostor krajinný.
Povětšinou dlouhá je ta cesta.
Život je košík bez proutí,
vždyť člověk se rodí nevinný.
Křičíš už s prvním nádechem.
Chceš žít, jen žít a mámu,
tu trápíš touhou po krmení.
Hračky nosíš do školy i ven,
sníš o moři, jež naplnilo vanu.
V dětství zdá se všechno veliké.
Svět nemá hranice, ani tok času.
Pak zjeví se ti krásná nevěsta.
Den za dnem se svou Niké
kráčíš rád, později bez úžasu.
Potomci rostou příliš rychle,
přec tiše závidíš jim mládí.
Už ani zrcadlo nesnaží se lhát.
Odcházíš z domu pošetile
a doufáš, že snad mají tě rádi.
Začínáš znovu, odhodlaně.
Jen práce je tvé požehnání.
Potkáváš ženu, věrnou je snad.
Nemusíš už vzpínat dlaně,
společný smích zní znenadání.
Jinak se tváří starosti, něžně.
Všechno jde samo najednou.
Šediny už sice neschováš,
ve vztahu bývají rozdíly běžné.
Jen slabí tomu podlehnou.
Čas kvapem letí. No tak ať si.
Příroda vždy jedná moudře
ve své touze po věčnosti.
Nebudeš lhát do vlastní kapsy,
vždyť stačí, že se máš dobře.
V paměti kouzlo okamžiků
zůstává dlouho, to dobré i zlé.
Pálíš a stavíš podivné mosty,
a místo slov pálí na jazyku
vše, co by mohlo být nezdvořilé.
Takový je, ten divukrásný život.
Když končí, nový zapálen.
Zas někdo mladý obléká sukni,
nebo své nohy vsouvá do kalhot.
Navždy buď lehká černá zem.
Až smrt ti řekne, co jsi zač,
jak bláhové jsou snadné zisky.
Patří k životu jako milodar
a nepomůže tichý pláč.
To když lká někdo moc blízký.
Proto užívej každou vteřinu,
všechen jas, krásu na tom světě.
Ten tlukot srdce nejdražší.
Probuď se, odhoď peřinu,
dýchej a věř, láska zahřeje tě.
Radovan Bazger, 31.10.2025