Když se narodíme, respektive ještě než se člověk narodí, vstoupí do něj život. Nějaká síla, energie, chcete-li. Duše snad. Nevím v kterém momentě. Třeba při prvním spojení buněk. Možná, když začne pracovat srdíčko, nebo se utvářet určitá část mozku. Těžko říct. Ani věda nedokáže zodpovědět kdy se embryo stává člověkem. Přesto se něco přihodí. Zázrak života. Ten pak plyne, utíká, kvapí, a na jeho konci, snad s posledním výdechem, nebo impulsem v mozku, něco z těla odchází. Ona tělesná schránka se skutečně obrátí v prach, ale ta energie, síla, elán, duše? Co se s tím vším stane? A co vzpomínky? Kam plynou? Ne, nepřidám se k zastáncům vize Matrixu, fenomén vidím jinde.
Když se ohlédnu do počítačové hantýrky, tak pokud hard disk odpojím z elektřiny, data v jeho oddílech jsou stále uchována. Čip se skládá z milionů paměťových buněk, z nichž každá může uchovat jeden nebo více bitů dat. Jak to probíhá v mozku? Základnou lidské paměti je pravděpodobně zvláštní oblast, takzvaný hipocampus. Řetězce vjemů a událostí se ukládají také v paměťových buňkách, předpokládám. Problémem je životnost těchto buněk. Regenerace a výživa. Tady je buď zásadní rozdíl oproti kybernetice, nebo se všichni pleteme v samotných základech vlastní existence.
Naše technologie dospěla do fáze, kdy umíme data zálohovat. Pravděpodobně se tak děje i v mozku. Některé buňky odumírají a to, co má zůstat uloženo, přenese se do buňky nové. Umíme i víc? Jedničky a nuly v počítačích přenášíme kabely, nebo pomocí zvláštní, v podstatě „rádiové“ sítě, do cloudových center. Proč by něco takového nezvládl lidský mozek? Co když se naše vzpomínky ukládají také v nějakém centru, kam je odesíláme aniž bychom to tušili? Má planeta Země nějakou zvláštní schopnost? Je příroda mocná natolik, že nám skrývá pavučinu samotné podstaty života v níž jsou všechny bytosti propojeny? Je snad tak fantaskní datové úložiště někde v galaxii, případně v neznámých hlubinách vesmíru či mimo něj?
V dnešní době, kdy umělá inteligence společně s kvantovými počítači může prakticky ovládnout svět za cenu obrovské energetické náročnosti, lze si představit už vlastně cokoliv. Proč je však lidský mozek tak hladový? Spotřebuje přibližně 20 % celkové energie těla, a to navzdory tomu, že tvoří jen 2 % tělesné hmotnosti. To z něj činí energeticky nejnáročnější orgán. Jen taková „houba“ neforemná a co dokáže! Uvádí se, že mentální funkce spotřebují pouhé jednotky procent, ale známe všechna záření a kompletní vlnové délky, všechny procesy? Vím a chápu, že tady vytvářím velkou konspiraci a teoretizuji, jak mi jen vzdělání a informace dovolují. Přesto se mi něco nezdá na tom badatelském pódiu.
Stávají se totiž věci zvláštní. Někteří lidé si pamatují to, co se nikdy neučili. Cítí to, co nedokážou popsat. Potkávají se lidé, kteří jakoby se znali už celá desetiletí, případně vnímají signály tak velkých sympatií, že mají dojem souznění. Zvláštní kapitolou je samotná láska. Nebo víra. Praktiky, které otevírají brány do jiných světů a to i bez halucinogenů. Co třeba sny? Seance a hypnotické stavy v nichž je možné zahlédnout minulost starší, než je sám objekt. Čím více nahlížíme do světa pod mikroskopem, do sítí neuronů, do vzdálených mlhovin v kosmu, tím více se nám „stvořitel“ vysmívá. Nedokážeme ani matematicky vyjádřit základní principy struktury světa. Vytváříme rovnice a výpočty zakřivení prostoru i času v domnění, že koeficient násobení znamená růst. Přitom buňky se množí dělením!
Je to všechno prostě k smíchu i k pláči zároveň. Abych však dokončil tu pomyslnou poslední cestu adaptabilního jádra, které je vloženo do nové bytosti a které ze staré a chřadnoucí odchází, musím se v podstatě uklonit až k zemi před schopnostmi toho, kdo postavil ty hradby kolem samotné podstaty všehomíra. Nevěřím, že odhalíme kouzlo věčnosti i kdybychom žili tisíce životů v jakémkoliv těle. Domnívám se však, že zákony přírody a vesmíru jsou natolik a pevně svázané, tak perfektně dokonalé, že jakýkoliv pokus o cestu k pravdě, k poznání systému, povede opačným směrem. Tedy ke smrti.
Filosofování však už bylo dost. Prakticky vzato víme, že nic nevíme. Hrajeme si s bosony a kvarky, hledáme kde Einstein a Hawking chybovali místo toho, abychom si uvědomili, co naše civilizace a každý jedinec odesílá do paměti. Co vrývá do kamene budoucím generacím. Myslím si, že data života existují a dochází nejenom k zálohám, ale i k vývoji, který ovlivňuje dimenze v mnoha skrytých paralelách. Věřím, že jednou, po dlouhých staletích válek, příkoří a zmaru, po dekádách bádání a jistě i nebezpečného výzkumu objevíme zvláštní šablonu tak osudově blízko a znenadání. Snad i přímo v šroubovici lidské DNA dešifrujeme něco jako vzkaz: „… tak, a teď znovu od začátku, a pokud možno, lépe!“
Radovan Bazger, 30.10.2025
