Vídám občas zahradu. Ve zvláštních vzpomínkách, v představách, okamžicích. Za stromy, jejichž listí prosvětlují sluneční paprsky, stojí dům s malými okny a střechou z došků. Dlouhé stíny tvoří úžasnou atmosféru. Jen pomalu jdu cestou k tomu domu, ke starým dveřím proskleným. Víc nic. Žádní lidé, žádné hlasy, jen jemný vítr, klid a v duši krásně. Jako když hudba zní v tom pozdním létě. Ty barvy zlatavé září, až těžknou víčka.
Nevím, co ten obraz znamená. Co je to za výjev. Budoucnost? Minulost? Dávno zapomenutý zážitek z dětství? Paralelní osud snad? Zlomek paměti rodičů? Je možné, aby nějaká dědičná struktura přenášela i vzpomínky předků? Těžko říct. Možná jen dlouho prahnu po domově a absolutním klidu. Snad blud, nebo sen, který se propsal tak hluboko. Lidský mozek je komplikovaný a co se v něm odehrává je ještě složitější. Záměrně?
To má člověk chuť psát dlouhé básně. Jde to z hloubi duše, pokud ji máme. Vnitřní vědomí, které se občas projeví. Proč? Skrývá se tam intuice? Ztvárnění fikce života? Být filozofem, napsal bych o tom všem knihu. Teď mi nezbývá nic, než jen pár řádků věnovat tomu obrazu, o kterém nevím odkud je a co znamená. Asi mi nezbývá nic jiného, než ho namalovat. Zda bude mít to kouzlo, netuším. Co když má zůstat skrytý? Jen spousty otázek.
Nevěřím na více životů, reinkarnaci, nebeskou bránu a věčnost. Jsme jen tady a teď. Po nás prach, nebo absolutně nic. Přesto si říkám, že to vědomí, ta energie musí zanechat stopy. Kde se vlastně bere? K čemu je dobrá nezávislá entita v tak živočišném prostředí? Zbývá jen touha po vzdělání. Psychologie, fyzika, teologie? Ta scéna domku za stromy vyvstane jen občas. Bez příčin zjevných. Něco jako relaxace. Fragment bez kontextu.
Třeba je to složeno z více zážitků. Netuším. Ty stromy a ten dům tak známé mi připadají. Je to až k nevíře, jak ostrý, jasný, barevný a živý je ten úryvek, co v paměti se skryl, uvízl, nebo zabloudil. Pocity, když na to myslím, jsou až tajemné a důvěrně známé zároveň. Jednou se to odhalí. Jednou se i tyto dveře otevřou a vzpomenu si stejně, jako můj děda na báseň, kterou se učil v jednotřídce. Já zatím jen píšu. O možném nemožném.
Rád a svobodně 😉
Radovan Bazger, 10.11.2024