Když jsem byl malý kluk, což bylo v osmdesátých letech minulého století, představoval jsem si budoucnost světa úplně jinak. Ani ne tak vyspělé technologie, tichá auta s vodíkovým pohonem, nebo výlety do prostoru mezi hvězdami. Spíše jsem čekal, že bude lidská společnost mnohem přívětivější, klidnější a spravedlivá. Snil jsem o světě bez násilí, bez válek, chaosu. Myslel jsem si, že až vyrostu, tak budu dělat co mě baví, můj domek nezahalí v zimě uhelný prach a nepřipouštěl jsem si vůbec něco jako zmar či smrt.
Je rok 2022. V čem to vlastně žijeme? Ke hvězdám se sice už někteří turisté přiblížili a auta s vodíkovým pohonem už jsem taky viděl. Jen lidé jsou stále stejní. Někteří dobří a jiní možná i horší než v časech mého dětství. Násilí je všude kolem. Ve zprávách, ve filmech, v ulicích měst. Války snad nikdy neustaly. Dokonce se nesmí šířit některé informace. Ekonomové a politici dopustili takovou krizi, že je opět cítit uhlí ve vzduchu a smutek chudých lidí už nejde ani popsat. Slýchám o exekucích, nedostatku, dokonce i hladovění.
Tak si říkám – proč? Jak je možné, že jsme to nezvládli? Jak to, že po roce 2000 nezměnil se svět v rajskou zahradu? Možná za to můžeme všichni. Jsem si například vědom toho, že komunální politika je důležitá pro obec, pro město. Nějak mě ale přestala zajímat politika na úrovni vlády a obou komor parlamentu. S prominutím – přijdou mi ty instituce zbytečné. Chci říct, že už rozhodují jiné orgány. Stačil by dům plný úředníků, kteří se postarají o implementaci nařízení EU do prostředí naší země. Jsme jen jedním z evropských regionů a náš stát v globálním měřítku je něco jako městská čtvrť.
Navíc si myslím, že bruselský pohled na problémy Franty Vomáčky z Přaskavic je poněkud zastřený nejen vzdáleností metrickou, ale i lidskou. O neschopnosti jakési finanční empatie snad ani psát nebudu. Politik s platem 7000 Euro a dalšími náhradami si jen těžko představí život lidí, kteří si vydělají v těch Eurech sotva tisícovku. Ona i ta cena plynu, nafty a elektřiny vypadá vzhledem k příjmům jinak. Kdepak. Někde se stala chyba. Místo toho, aby úředník pracoval pro lidi, bývá to často obráceně a nejenom v rámci evropských institucí.
Není to však jen o Evropě. Svět obecně poněkud zdivočel zatímco jsem snil o světě bez násilí. Žel ani v nejvyspělejších částech světa se lidé nechovají hezky. Na všech úrovních lidských vztahů. Je to celkem smutné a ptám se: O čem tak sní dnešní děti? Mají vůbec představu o realitě a vizi? A dospělí? Udělali jsme vůbec něco pozitivního jako civilizace za poslední tři desetiletí? Chováme se tak, aby nové generace nezažily zlo? Válčí se téměř na všech kontinentech. Miliony lidí nemají co jíst, planeta nám chřadne a vymírají celé druhy zvířat.
Možná by byl dobrý nějaký velký reset následovaný změnou politických a ekonomických poměrů, ale hlavně změnou myšlení každého z nás. Už to dlouho takhle nepůjde. Stejně, jako se odcizil unijní úředník komunální politice, odklonili jsme se všichni od základních principů humanity. Vytváříme životní prostředí, jakoby člověk ani nebyl zdejší přírodou stvořen a nevypadá to, že by s tím politické špičky něco chtěly nebo byly schopny udělat. Někteří jsou v těch parlamentech a vládních křeslech skutečně zadarmo drazí.
Kdepak, politika je svinstvo. Nebo mám snad stále doufat, že volby něco změní? Zatím tedy sorry – nezájem!
Radovan Bazger, 29.10.2022