Rubriky
Blog Zamyšlení

Hodně času přeji

Tak se mi zdá, že svět poněkud zdivočel. Jako králík mezi zajíci. Jenomže ušáka musíte plašit, aby byl divoch – kdo plaší náš svět? Člověka? Co nás v poslední době nejvíc trápí? Vlastní problémy? Práce a prachy? Rodina? Nebo mezinárodní konflikty, běženci a války? Říká se, že košile je bližší než kabát, jen v současnosti ten baloňák dosti těžkne a lidé spěchají vstříc vlastní zkáze s koulí na noze aniž by si uvědomovali, jak působí v rámci civilizace a systému. Život je pro mnohé hon na sebe sama…

Mám známé a kolegy, kteří kvůli minutě hořknou. Stojí u brány mezi prvními a jejich úprk k autu na parkovišti připomíná útěk po vyloupení banky. Když jezdí více lidí v jednom voze, nedej Bože aby se kdosi zdržel. „Honem, dělej, podívej kolik je aut před námi. Budeme vyjíždět o deset minut později – vždyť víš jak to tu chodí“. – Ano vím, pánové. Když spěchám s jazykem na vestě – přijedu z práce samozřejmě dřív. Pokud jdu z fabriky úplně na pohodu a netlačím na pilu – dorazím domů o pět minut později.

Není ta honba k ničemu? Pochopím, když lidé spěchají za nějakým účelem vysoké důležitosti, ale jsou borci, kteří se přerazí v úprku károu o první strom jen proto, že budou mít jako první na stole jedno orosené. To vážně nepobírám. Podle toho to taky na našich silnicích vypadá. Jedni fičí do hospod, druzí do práce, další spěchají na chatu a jiní zas jezdí jako blázni pro zábavu a domnělý heroismus. Přestávám chápat ten dechberoucí spěch. Já chci žít – ne věčně za a před něčím utíkat.

Věřím tomu, že různé kolapsy, ať už srdeční či jiné pramení právě z věčného stresu a časového šílenství. V touze po majetku, z důvodů ochoty setrvat a uspět v podmínkách, kde i samotný člověk se stal zbožím na trhu práce, budujeme v sobě základy pro různá onemocnění. Bohužel i neléčitelná a destruktivní. Pracujeme ve prospěch automatizovaných linek a procesů, které vlastně i nám určují tempo. Na stavbách, v dopravě, výrobě, ve službách a obchodní činnosti, prostě všude.

Ti, kteří to nezvládnou, jsou nahrazeni. Jednoduché – lidí je dost. Odpadlíci si vlastně budou muset nakonec najít dvě zaměstnání, protože nová a méně náročná práce je neuživí. Tlačí vše před sebou snad ještě intenzivněji. Začarovaný kruh podobně jako aura provází nás všechny. Vstáváme a usínáme s jiskrou stresu v podvědomí. Ta jiskra spaluje. Žhne o to více, má-li jedinec zodpovědný přístup k životu a závazkům. Strach z úpadku a nezaměstnanosti nás žene vpřed. Pochopitelně.

Proč se však hnát za něčím, co nijak nesvazuje? Vím, je to těžké a jen tak z toho kolotoče vystoupit nelze. Pád by byl velmi bolestný. Mimo povinnosti však určitě lze polevit. Každý by měl umět zastavit, zhluboka se nadechnout a říct si „fajn, tak to zpomalíme“, a volným krokem v naprosté pohodě kráčet svou cestou. Snad právě cestou z práce. Nejen obrazně, ale každý den. I několikrát denně si říct cosi o marnosti všeho. Stejně, jako si mezi sebou přejeme hodně štěstí, lásky a zdraví, snad přidám i další, s úsměvem vyřčené:

„Přeji vám hodně času, přátelé…“

Radovan Bazger, 10.3.2015

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *