Je sobota a já si vzpomněl, jak jsme se před čtrnácti dny vypravili do víru velkoměsta. Ne že bych po tom nějak toužil, ale oslava narozenin v kruhu rodinném se neodmítá. Z našeho severočeského městečka do Prahy trvá cesta autobusem dvě a půl hodiny. To se dá přežít. Dokonce jsem našel přímý spoj v 5.30 ráno. Takže bez přestupů. 88 kaček za osobu a hezky pohodlně celá rodinka ze Stráže pod Ralskem až do Prahy – Holešovic. Začal tak nádherný den…
Přistavený autobus byl moderního typu s viditelným označením „Jezdím na zemní plyn“. Skvělé. Hlavně abychom nevzlétli… Po zaplacení jsme ještě za tmy vyrazili. Když jsme projížděli Doksy, začalo svítat. Krajina se začala otevírat a sluneční paprsky trhaly stíny noci na nitky ztrácející se v nekonečnu. Nádherný kus země.
Pozvolna jsme opouštěli hory, skály a zvlněná pole. Před námi se otevřelo polabí a za Mělníkem už bylo jasné, že se blížíme do kraje vládců českých zemí. Doprava houstla. I když bylo sobotní ráno, tak periferie Prahy okupovaly dlouhé řady poměrně rychle jedoucích vozidel. Konečně holešovický terminál. Na shledanou pane řidiči a jdeme na metro…
„Tý jo – nechali jsme tam dárek.“ Sehnat řidiče, který má odjezd z Prahy až za nějakých pět hodin, to není žádná legrace. Nahlížíme do autobusu. Třeba spí na podlaze, nebo má za sklem telefonní číslo. Ani kolegové nevědí, kde je. Zlaté Karosy s posuvnými okny – říkám si. Voláme na informační linku ČSAD Česká Lípa. Byli ochotní. Po nekonečné čtvrthodině svižným krokem přichází veselý pan řidič.
„Ukončete nástup, dveře se zavírají.“ Svižná jízda pražskými tunely nám připadala jako atrakce na pouti. To víte – I když jsme několik let v Praze bydleli, teď žijeme na malém městě. Člověk si odvykne. A těch lidí. Kam všichni jedou? Je sice už čtvrt na deset, ale někteří vypadají, jakoby před minutou vstali a nebo naopak nespali tak tři dny. 24 korun za jízdenku. Ještě že Praha dopravu dotuje. Sláva, jsme na místě.
Odpolední cesta domů měla být pohodovou relaxací v komfortním žlutém autokaru. Linka z Prahy – Černého mostu do Liberce. Odjezd v 17 hodin. Z Liberce po čtvrthodině čekání odjíždí busík do Stráže. V 19:30 budeme doma. Nádherný plán. Pohodička… „Máme plno – musíte jet dalším spojem“ – oznamuje chlapík na pokladně. Áha! Ale poslední sobotní autobus z Liberce jede v půl sedmé večer…
S mobilem v ruce hledám náhradní řešení. Rodí se plán využít spolehlivých spojů provozovatele s názvem České dráhy. Jo, to půjde. „Pojedeme vláčkem“ – říkám manželce s výrazem dobrodruha. „Bude to super. Uvidíš.“ A bylo. Šup zpátky do metra. Překonání nemalých výškových rozdílů po nejezdících schodech v přestupní stanici Florenc. „Hlavní nádraží. Příští stanice Mu…“ – Musíme si pospíšit. Vlak jede za 15 minut.
Rychlíkem v 17:25 do Bakova n.J. Přestup a v 19:36 budeme v Č. Lípě. To není tak špatné zase. Pokud budou navazovat odjezdy, tak to bude pohodová cesta. S úsměvem, dobrou náladou a svačinkou zakoupenou v Burger King jsme nastoupili do plně obsazené motorové vlakové soupravy. Nazdar Praho – těšilo nás. Jsi krásná, ale příliš rychlé tempo života už pro nás není. To ticho pod Ralskem je prostě dokonalé…
Povídali jsme si. Cesta ubíhala rychle a já spokojeně sledoval čas kvůli přestupu. Vlak z Bakova v pohodě stíháme… Nestihli! 200 metrů před perónem v Mladé Boleslavi vlak zastavil. „Porucha“ – oznámil nám průvodčí – „všechny přípoje budeme řešit operativně“. Sen o přestupu v Bakově na lokálku do Lípy se poněkud rozplynul. „Tak skoč, šup, to není tak vysoko“ – pobízel jsem svou ženu ke skoku z vagónu do šterku u kolejí. Na nádraží jsme došli pěšky…
„Dobrý den“ – oslovuji pokladní ČD – „Já jsem z toho porouchaného vlaku před nádražím. Prosím vás, vrátíte mi peníze, když jsme tedy nedojeli do cílové stanice? Jaké máme možnosti? Všechny navazující spoje jsou jaksi v háji…“ – „Vrátím vám penízky, ale musím vám odečíst už využité kilometry. A nebo máte možnost se vrátit do výchozí stanice“ – odpověděla paní. Já na to -„Do Prahy? No to né… Děkuju.“
Je čtvrt na osm večer. Trčíme v Mladé Boleslavi a před námi ještě 50 km cesty domů. Domů! Už to začíná být fakt dlouhé. Vlakem do Lípy bychom se snad ještě dostali. Ale do Mimoně už pak nic nejede a z Mimoně do Stráže pod Ralskem je to ještě 10 kilásků. „Třeba pak půjdeme pěšky.“ – říkám tiše ženě – „Tma, noční zvuky, divočáci, zubři… Klídek, volám Patrikovi.“ – Ještě že ho máme. Známý ze Stráže pro nás nakonec přijel do Bolky. Vřelé díky!
Tolik k našemu malému dopravnímu dobrodružství. Ještě že děti zůstali v Praze do neděle. Dědeček je druhého dne vzal na výlet a pak přivezl k nám domů. Autem!
Až příště vyrazíme na návštěvu či výlet, k lékaři, na větší nákupy, nebo dovolenou, tak budu spoléhat radši na svůj benzínový dvoulitr, než na české dopravce. Snad se nad tím někdo zamyslí, proč je regionální doprava tak komplikovaná a překonat i padesátikilometrovou vzdálenost je otázkou několika hodin. Přežívají komplikace a nespolehlivost přímo úměrná jasné preferenci osobní dopravy. Jak je možné, že autem je doprava dokonce levnější? Kde je ekologie?
S úsměvem jde všechno líp, tak snad bychom i tvůrce jízdních řádů mohli u jejich práce trochu rozveselit.
Hezký den všem…
Radovan Bazger, 9.3.2014