Bezdomovci, drogově závislí, opilci, chmatáci a kapsáři, žebráci, hrubiáni, neurvalci a násilníci, překupníci, dealeři, záškoláci, ženy prodejné a další podivná individua toulají se povětšinou centrem města. Téměř každého většího města nejen v České republice. Obraz úpadku a zmaru je možné vidět v Praze, Liberci, v Teplicích, Ostravě, ale i ve Vídni, Bonnu, nebo také v Žilině a Popradu. V podstatě dosti smutné příběhy a variace na různé lidské, a někdy až nelidské osudy.
Zasáhne to myslím každého někde hluboko v srdci, když vidí ženu, která utíká před rozzuřeným chlapem a hledá útočiště v taxíku. Pohled na zuboženého člověka ležícího na dlažbě před bankovním domem taky není příjemný. Stejně tak není jednoduché odmítnutí dítěte, které v pravé poledne žebrá a prosí o pár drobných, protože matka jeho spí za lavičkou na náměstí. Viděl jsem i slušně oděného muže, jak si dává „lajnu“ z papírku naprosto veřejně, bez bázně a s klidem.
Co je to za svět? Jak vůbec došlo k takové změně v celé společnosti? Netvrdím, že na přelomu tisícileté nebyli feťáci, žebráci a různě zvrácené osoby. Jen to nebylo tolik vidět. Nebo jich nebylo tak moc? Nevím. Jenomže dnes jde už prakticky o standard, se kterým se můžeme běžně setkávat i přes veškerou péči policie a různých institucí. Naučili jsme se v takovém prostředí žít a všechno negativní přehlížet. Jen staří lidé chodí se sklopenou hlavou, a bojí se všech.
Není to tak dlouho, co jsem dal jednomu bezdomovci stovku. Vím, že si za to koupil bagetu a dvě piva. Jenomže nejsou všichni stejní. Včera na mě promluvila zas jedna zvláštní osůbka. „Dejte mi pár drobných, potřebuju prachy na hygienu.“ Tak snad kdyby nechlastala, byla by i čistá. Nedal jsem jí nic, ale o kus dál to zkusila na cizince celkem slušnou angličtinou. Sice od něj taky nic nedostala. ale překvapila. Evidentně samo vzdělání není automaticky vstupenkou do ráje.
Věřím tomu, že tak půlka lidí za svůj stav doopravdy nemůže. Ve všem je souhra okolností a nepřízeň dalších vlivů. Dětství, vzdělání, sociální znevýhodnění, schopnosti i neschopnosti, aktuální podmínky pro život, pracovní i soukromé záležitosti. Finanční podmínky především. Souvislosti všichni známe, ale když se sejde pár omylů, přehmatů a někdy i nezaviněných událostí, začne se to sypat jak domeček z karet. Člověk pak přijde lehce o poslední zbytky sil a sebeúcty.
Celkově prostě neštěstí, a v Tescu plno zlodějů. V celém obchodním paláci. V celém centru města. V celé zemi, nebo i na celé Zemi? Nevím. Jen mě zaráží i ta neschopnost něco udělat. Všichni mají svázané ruce. Nesmí se zasáhnout. Je to společensky nepřijatelné. Co taky dělat? Mnozí už ani nechtějí změnit styl života. Krádeže jsou pouhým přestupkem. Drogy jsou dostupné jak domácí chleba. Nedávno jeden záchranář sbíral mladíka z chodníku a pronesl jen: „Perníček“.
Když otevřu okénko do minulosti, tak musím napsat, že i za toho bolševika se mohl člověk dostat k alkoholu, drogám, ke zločinu, a celkově sejít ze správné cesty. Existovaly domy plné hříchu, vařeného i pašovaného zboží, nebo kutlochy příživníků a nepoddajných režimu. Kotelny, sklepy, garáže, ale i luxusní byty, kde děly se neskutečné věci. Když však přijely žlutobílé žigulíky, bylo rychle po všem. I v centrech velkých měst Československa byl vesměs klid a pořádek.
Myslím, že se lidi prostě utrhli ze řetězu. Po revoluci se slovo svoboda stalo synonymem anarchie. Dodnes si někteří lidé myslí, že můžou všechno. Nějak se to překlopilo i do slavné scény politické. To teď nebudu rozebírat. Jen by bylo fajn, kdyby se demokraticky zvolení zástupci občanů občas podívali dolů mezi lidi a začali vnímat skutečnou realitu. Měli by vystoupit ze svých drahých limuzín a strávit pár hodin třeba na „Fügnerce“ v centru Liberce.
Tam je totiž skutečný život ve zcela odhalené podobě.
Radovan Bazger, 17.4.2023