Padají víčka do říše snů
Mlha se rozpouští,
necítíš chlad.
Vidíš jen obrazy předchozích dnů.
Chceš zůstat dítětem.
Být stále mlád.
V úplňku měsíce krájí tvůj čas.
Jsi snad už v půlce.
Život je krátký.
V očích je jiskra, však slábne ti hlas.
Nelze už život tvůj
vrátit zpátky.
Oběti přinášíš, tak jako každý.
Žiješ pro rodinu,
práci i koníčky.
Chceš vtisknout stopu svou do země navždy.
Další film v pořadí
schováváš pod víčky.
Zdá se ti o Jaru, slunci a blankytu.
O hraní s autíčky.
Stavění hradu.
Vůbec jsi nevnímal den po dni v zákrytu.
Fotky už žloutnou.
Rána bez nápadů.
Nebalíš kufry, ještě se odrazíš.
Ode dna, stresu
i od prázdných slov.
Klávesy poddajné rukou svou naladíš.
Hudba tě provází,
s ní křídla sov.
Stavěl jsi bunkry rád a střílel prakem.
Dávné to vzpomínky.
Pražce tak voní.
S tátou jsi běžel za letícím drakem.
Jezdil na motorce
a snil jen o Ní…
V dáli jsou vesnice, louky a hory.
V tom snu se třpytí,
lehounce planou.
Svítání vzbudí tě, v očích až bolí.
Ohromen životem
a krásou nepoznanou.
Radovan Bazger, 17.2.2023 (aktu.)