Bylo nebylo, byla jednou jedna princezna a ta tuze ráda jezdila tramvají. Tedy zatím jen ve svých snech. Nafita se jmenovala. V jazyku piercing, vlasy černé, a na zádech hned několik pentagramů zdobilo její košili. Boty, které celoročně chránily její něžná chodidla, leskly se temně namodralým tónem. Ač působila celkem výstředně, byla to vážně princezna. Oči kočičí, úsměv urozený, a když promluvila svým hlasem medovým, krátil se mužům dech a rostlo sebevědomí. Byla exotickou kráskou.
Země odkud pochází určitě oplývá stejnou nádherou, jako ona sama. Jenomže, nejezdi tam tramvaje a princezna se do nich zamilovala. Od malička dívala se na fotky a filmy. Kreslila si tramvaje do deníčků. Když vyrostla, rozhodla se, že půjde do světa a zjistí o tramvajích víc, než co se dá vyčíst z knih. Tuze se to rodičům nelíbilo. Pan král se moc zlobil a ještě než odjela, promluvil.
„Nafi. Dobře víš, že mám o tebe strach a proto tvé nadšení pro cizí kraje nesdílím.“
„Tatínku, králi! Kdyby lidé měli stále jen strach, tak pořád ještě chodíme nazí a sbíráme pod stromy oříšky. Myslím si, že tramvaje by mohly pomoci vyřešit problémy s dopravou i ve tvém království.“
„Můžu najmout experty, kteří to zjistí.“
„Sama chci mít takové znalosti a proto toužím poznat místa, kde se už elektrické vozy na kolejích osvědčily. Ty mě nechceš pustit, protože jsem holka.“
„Moje jediná dcera, Nafito!“
Pan král se odmlčel a přistoupil k oknu. V sále bylo takové ticho, že k nim doléhaly zvuky okolí paláce. Neustálé troubení aut v centru královského města bylo často poněkud otravné. Král si byl dobře vědom toho, že musí pro svůj lid hledat vždy ta nejlepší řešení a hromadná doprava by byla jedním z nich. Přemýšlel o autobusech. Vlaky v ulicích se mu zdály pro město nevhodné. Zato dcera jeho byla přesvědčená o opaku tak pevně, až se staly tramvaje její zálibou. Nebo to bylo naopak? V pohádkách je možné všechno. Tak se tedy i královský otec nechal přesvědčit a milou princeznu pustil. Sám však vybral zemi, kam se jeho dcera vydá. Královna matka těmto věcem vůbec nerozuměla, a samozřejmě také měla strach. Svět je divoký, ale byla ráda, že se Nafita věnuje užitečným věcem a nesedí jen před zrcadlem, nebo v síni plné pozlacených šatů.
„Tatínek má pravdu. Dalo by se vše řešit jinak, ale já ti nechci bránit. Myslím, že bys měla podniknout cestu za poznáním. Mám však podmínku. Nepojedeš sama. Stráž naší země zůstane s tebou.“
„Ale, maminko, já nechci kouli na noze. Umím se o sebe postarat.“
„Bananu pojede s tebou.“
„Bananu je určitě ošklivý a tupý.“ Šeptala si princezna pro sebe …
„Bananu je dívka, která prošla výcvikem u našich vojsk a když budeš vstřícná, může se stát i tvou přítelkyní, Nafito. Pojedete spolu, nebo nejedeš vůbec. Tak jsme se s tatínkem dohodli.“
Nafita své rodiče milovala a měla je v úctě. Poslechla. Také proto, že jinak by se její sen jen stěží splnil.
Druhého dne započaly přípravy. Pan král rozhodl, že se Nafi vydá za moře, a to přímo do města, kde tramvaje jezdí už více než sto let. Tím městem byl Pelikar. Podle všech informací, jde o dost drsné místo. Počasí nevlídné a chladné. Krajina hornatá, nesnadno prostupná. Lidé trochu hrubí, ale zato srdeční a upřímní. Tam se milá Nafita může mnohému naučit a nejen o tramvajích.
Odpoledne se přišla představit Bananu. Docela hezká holka, pomyslela si princezna.
“No nazdar.”
“Snad, dobrý den, výsosti?”
“Koukej, ty, Vzácnosti. Já jsem si tu cestu nevybrala a když už musím jet, tak ti nebudu dělat ani sluhu ani oddanou poddanou. Mám tě chránit a být ti nápomocna. To je vše. Ani trochu se mi nikam nechce od lidi které mám ráda.”
“Ty máš kluka!“ Zvedla princezna hlas, ale spíše překvapením a taky trochu pod rouškou zvědavosti.
„Možná.“
„Tak to nemůžeš se mnou jet.”
“Bohužel musím, nádhero.”
“Jsi hubatá.“
Bananu si uvědomila svou pozici. “Asi jo. To jsem nezačala moc dobře co?“
“Ne, ale odpouštím ti to. Vždyť spolu můžeme vycházet dobře.“
“Jestli chceš, princezno?“
“Jestli ty chceš …?“
Ráno bylo tiché. Slunce ozářilo malebný přístav. Po vstupu na loď se princezna a její strážkyně ubytovaly v přidělených a nezvykle skromně vybavených kajutách. Před vyplutím je kapitán pozval na můstek, odkud měly obě dívky nádherný výhled a hlavně možnost sledovat dav lidí, kteří se s princeznou chtěli rozloučit. Všichni věděli, co se chystá a po čem vzácná dívka touží. Na břehu stál i kočár a v něm sám pan král se svou chotí mávali své dceři na rozloučenou. Loď se odpoutala od mola a zamířila ze zátoky na širé moře. Nafita chytila Bananu za ruku a sevřela rty. Napadaly ji tisíce slov, ale mlčela. Dobře věděla, na koho její nová přítelkyně myslí. Sama měla co dělat, aby udržela slzy za závojem řas.
„Dámy, přeji vám příjemnou plavbu.“ Pronesl klidně kapitán.
Cesta byla dlouhá. Dlouhé dva týdny nekonečných pohledů na vodu. Hodně vody. Celé moře vody. Až se jednoho krásně deštivého dne na obzoru ukázal obrys neznámého pobřeží. O pár hodin později zakotvila jejich loď nedaleko Pelikaru. Cestující přestoupili do člunů, které je dopravily do města.
„Doufám, že máš nějaký plán, princezno.“ Zeptala se opatrně Bananu. Nafita mlčky stála a s úžasem hleděla do ulic v okolí. Všechno bylo jiné. Úžasné. O to víc, když přestalo pršet a slunce dralo se z mraků, jako by samo bylo zvědavé, co se bude dít.
„Ani pořádně nevím, ale ráda bych, abys mi tady neříkala princezno. Od této chvíle jsem Nafi a ty, milá Bananu, budeš kamarádka Nanu. Souhlasíš?“
„Jó, to se mi líbí. Nafi a Nanu. Dobrý nápad! Tak nás fakt nikdo neodhalí.“
„O to mi přece nejde. Jen mi ta zkrácená jména připadají prostě hezčí. Tak, jako všechno tady. Lidé, parky, domy. Jé, podívej. Nanu, koukeeej! Támhle je přece skutečná a ta úplně nejkrásnější princeznaaaa!“ Ta poslední slova až téměř křičela. Nafi poprvé viděla skutečnou tramvaj na vlastní oči. Přijížděla pomalu a svým jemným bzučením rozehrála v urozené krásce doslova koncert radosti. Kabátek v kombinaci modré, žluté a bílé barvy jen podtrhl výjimečnost toho okamžiku a zdálo se, jakoby se ta tramvaj usmívala. I Nanu byla dojatá a zvědavá zároveň. Rozhodla se však krotit vášeň dívky, na kterou měla dávat pozor.
„Pojď. Musíme nejdříve najít to místo, kde budeme bydlet. Tramvaje ti už neutečou.“
„Dobře, dobře, já vím.“ Odvětila Nafi a začala hledat něco ve svém velkém a těžkém kufru. Hrabala se ve věcech a po chvíli vítězoslavně vytáhla zápisník s pozlaceným erbem na hřbetu. „Tady je adresa. Už jsem se bála, že se ten zápisník ztratil.“
„No a kde to tedy je?“
„Hotel ve čtvrti zvané Harion. Tatínek král povídal, že je to od přístavu jen malý kousek cesty. Asi jako u nás ze zámku na velké tržiště.“
Nanu řekla, že to půjde, protože kufry mají kolečka. Na sloupu uprostřed náměstí byl ukazatel. Našly na něm Harion a vydaly se tím směrem mezi domy. Město bylo opravdu hezké. Čisté a udržované. Jen těch lidí nebylo v ulicích tolik jako doma, v království Empu. Nafitě se trochu zastesklo. Uvědomila si, jak jsou spolu s Nanu daleko.
Bananu jakoby tušila, na co Nafi myslí a pronesla. „Se mnou se nemusíš ničeho bát a až se dozvíš, co potřebuješ, vrátíme se v pořádku domů.“
„Máš pravdu Nanu, vše bude v pořádku. Podívej, hotel je před námi. Jako malovaný.“
„To je dobře. Už jsem unavená a chce se mi spát.“
Bananu a Nafita měly v hotelu všechno, na co si jen vzpomněly, ale hlavně dva pokojíčky a v nich neskutečně velké a pohodlné postele. I když byly pokoje laděné spíše do zelena, vyspaly se mladé dámy úplně do růžova. Po snídani vyšly z hotelu a zamířily přímo na centrální náměstí, jak jim poradila paní recepční. Viděly spousty obchodů a lákavých restaurací, jenomže princezna měla jediný zájem. Najít tramvajovou zastávku.
„Támhle je!“ Vykřikla Nafita a táhla Nanu za rukáv červené mikiny. Na sloupku však nebyl čas příjezdu tramvají, ani další zastávky či linky. Byl na něm pouze nápis Ronde Citila.
„Co to může být?“ Ptala se Nafita zamyšleně.
„To je jednoduché.“ Ozval se za nimi neznámý hlas a dívky leknutím uskočily každá na jinou stranu. „Promiňte, vylekal jsem vás? Jsem Gazua. Zdejší strážník a infocentrum v jedné osobě. Ta slova na sloupku znamenají něco jako Okružní jízda. Tady můžete nastoupit do tramvaje a svézt se kolem celého města.“
„Moc vám děkujeme, mladý muži. To je přesně to, co hledáme.“ Odpověděla Nafi. Zato Bananu nebyla schopna slova. Jen se zasněně dívala za odcházejícím strážníkem.
„Nanu?“ Nic. „Nanu!“ Zase ticho. „Bananu z Empu!!“
„Co je?!“
„Nevnímáš mě.“
„Nevnímám, ale slyším. Nemusíš mi křičet do ucha, princezničko!“
„Musím, když ti ty uši hoří. Nemáš náhodou kluka doma?“
„Když tenhle je mu tááák podobný.“
„Tááák koukej na druhou stranu. Jede tramvajka.“
Nafita s Bananu nastoupily do tramvaje, koupily jízdenky a sedly si jen kousek za řidiče, aby měly přehled úplně o všem. Pan řidič se jmenoval Tonda. Měl to napsáno na štítku u košile. Nafi doufala, že se dají s tramvajáčkem do řeči, ale ten si jich vlastně vůbec nevšímal. Na zastávkách kolem města ještě přistoupili další cestující a nadšené Nafitě bylo krásně. I Nanu si to užívala. Jízda trvala docela dlouho a možná tak obkroužily Pelikar několikrát. Na jedné ze zastávek se řidič vyklonil do salónu a řekl jen suše: „Konečná. Jedu do vozovny. Vystupte si prosím.“
Nafi se zvedla a spustila na řidiče. „Pane, pane prosím, můžeme s vámi do té vozovny?“
„Pro vás cokoliv, princezno. My už o vás všichni víme. Váš tatíček král psal našemu vladaři a ministerstvu, že se přijedete seznámit s tramvajovým provozem. Jenomže skutečná velká vozovna už není. Jen takový přístřešek. U nás už jezdí jedna jediná tramvaj, kterou udržuje pár nadšenců. Jinak bylo vše zrušeno z důvodu velmi vysokých nákladů na opravy vozů. Mnoho se u nás nenaučíte. Tuto odpověď jsme odeslali, ale dostala se do rukou vašeho otce až po vašem odjezdu z domova.“
„Ach tak. No, co se dá dělat.“ Odpověděla sklesle Nafita. Bananu ji však pevně chytla za ruku a zeptala se odhodlaně pana řidiče.
„Doufám tedy, jako delegovaná ochránkyně výsosti, že v zájmu zachování dobrých mezinárodních vztahů bude urozené princezně Nafitě umožněno tuto tramvaj řídit!“
„Jistě, to by šlo. Dáme si to tedy ještě jednou dokola.“ Řidič Tonda vstal a ukázal na sedadlo. „Vážená slečno, není to trůn, ani stolec potažený brokátem, ale smíte si sednout na mé místo.“ Nafita ochotně vstoupila do kabiny a čekala na další pokyny. „Vím, že o tramvajích víte docela dost, ale každá je jiná, tak se nezlobte pro těch pár rad. Tady je řadič, tady se ovládá pantograf. Zde se sype písek a tímhle tlačítkem otevřete dveře. Tohle je na světla, tímto zase vypínáte podvozky. To ještě zdaleka není vše. Pro samotnou jízdu vám ale zatím stačí tato páka a klobouček zvonku. Vyzkoušejte si to. Můžete.“
Nafi zatlačila na páčku směrem vpřed a tramvaj se pomalu dala do pohybu. Neskutečný pocit a mrazení projelo jejím tělem. Konečně. Konečně řídí tramvaj! Sice v cizí zemi, sic alespoň nakrátko. „A teď tu stejnou páku opatrně dejte do první polohy a pak ji táhněte vzad. Vůz bude brzdit.“
Princezna se držela pokynů. Jenomže co to? Když měly nastoupit brzdy, tramvaj se zvedla a vznesla do výšky. Opravdu vysoko. Letěla. Neuvěřitelné, bláznivé a zároveň nádherné. Za chvilku byli nad mořem, a pak, jako zázrakem, spatřili z výšky věže paláců samotného Empu. Princeznina domova.
„Můžeš mi říct, jak chceš přistát, ty pilote?“ Ozvala se nesměle Bananu.
„Nechci přistávat. Už chci navždy řídit tak skvělou tramvaj.“
„Ne tak zhurta. Budeme se střídat, slečinko. Nechci přijít o práci.“ Dodal s milým úsměvem Tonda.
„Princezno vstávej, sluníčko už kouká do tvé komnaty.“
„Maminko! Jak. Co? Jsem doma? To jako všechno byl jen sen? Vždyť jsem byla v Pelikaru, a pak ..“ Divila se princezna.
„Asi ano. A co že se ti zdálo?“
„Já jen, že vše bylo tak skutečné. Bylo mi krásně. Řídila jsem tramvaj.“
„Věřím, dcerko. Sny mohou být pohádkové. Tak dobré ráno, princezno. Tvá loď odplouvá až dnes. Připrav se na cestu. Nanu už na tebe čeká.“
„… Nanu?“
Radovan Bazger, 19.9.2025
