Řídit tramvaj není legrace. Tedy občas ano, protože s kolegy je celkem prča, ale ta zodpovědnost je obrovská. Člověk si však časem najde způsob, jak se vypořádat i s notnou dávkou stresu. Mám rád linku jedenáct, tedy tramvajovou trať z Liberce do Jablonce nad Nisou. Od kostela ve Vratislavicích až po Brandl mi krajina připomíná rodné Kysuce. Řeka protékající údolím, louky, zalesněné kopce, chaloupky a koleje. Jen škoda, že pražce už nejsou dřevěné.
Už jako malý kluk jsem po kolejích chodil rád. Skákal z pražce na pražec, snažil se držet rovnováhu na úzké kolejnici. Neustále jsem se ohlížel, zda neuvidím vlak a napínal uši do všech směrů. Ten slovenský vláček, který jezdil z Čadce do Makova, houkal velmi často. Hlavně kvůli přejezdům, kterých v tom dlouhém údolí bylo celkem hodně. Když se šlo kosit, nebo obracet seno, utíkal jsem k trati, abych cítil tu úžasnou vůni železnice, dálek a okolní přírody.
Dodnes mi v hlavě zní to dunění, když těžká lokomotiva táhla těch pár starých rozvrzaných vagónů. Osobních i naložených dřevem. Staškov byl vůbec provoněný kulatinou borovic a smrků. To byla stanice, kde jsme vystoupili z vlaku a téměř dva kilometry šlapali sluncem rozpálenou cestou k domu na Olešné. Nebo také zasněženou a mrazivou rýhou vytvořenou pluhem. Byla to vždy cesta za dobrodružstvím, rodinou, jistotou. Moje oáza klidu a dětských snů.
Průjezd výhybkami na jablonecké trati připomíná všechno to dávné a krásné. Každé cinknutí oceli zní jako písnička. I když prší, nebo padá listí. Když se srnky pasou jen kousíček od náspu. A na Proseči, kde vedou vedle sebe koleje tramvají i dráhy, strojvedoucí vlaků mávají nám na pozdrav. Je to milé, když vláček zahouká. Většinou odpovím, zazvoním, zablikám a je mi hezky. O to víc teď, v čase vánočním. Jsem rád, že lidé mají k sobě přece jen stále blízko.
Radovan Bazger, 6.12.2025
